L. Dietrich - Písně wlastenské s průvodem kytary a fortepiana - úvodní list

Evaristo Baschenis - Zátiší s hudebními nástroji

neděle 25. 6. / 19:30
Vlastivědné muzeum v Olomouci, nám. Republiky 5

Václav Tomáš Matějka (1773–1830)
Kytarová tria
souhrnné provedení kytarových trií choceňského rodáka u příležitosti 250. výročí narození

Jan Tuláček – kytara
Adéla Štajnochrová – housle
Andreas Torgensen – viola

Václav Tomáš Matějka (1773–1830) Kytarová tria

Program

Grand Trio, op. 9
1. Allegro moderato
2. Menuetto - Trio
3. Romance Lamentable
4. Menuetto a la Pollaca - Trio
5. Rondo
Grosses Trio „aus Mozarts Claviermusik metamorphosirt“
1. Allegro
2. Andantino
3. Menuetto - Trio
4. Rondo
Grand Trio, op. 24
1. Siciliano - Allegro - Siciliano
2. Menuetto - Trio
3. Romance Lamentable
4. Menuetto - Trio I. II.
5. Thema – Variazioni

Souborné vydání Matějkových kytarových skladeb
Václav Tomáš Matějka 

Václav Tomáš Matějka (Wenzel Thomas Matiegka) se narodil v Chocni 6. července 1773, v domku č. p. 180, jako třetí dítě učitelského pomocníka Jana Františka Matějky (?-1801) a jeho ženy Terezie, rozené Kautnikové (1744–?) První hudební vzdělání získal od otce kantora, který přišel do Chocně ze Křtin, ale nadání zcela jistě zdědil i po dědečkovi z matčiny strany skladateli a kantorovi Tomáši Norbertu Kautnikovi / Koutníkovi (1698–1775).

V roce 1788 zamířil Václav, stejně jako většina talentovaných chlapců z Chocně, do piaristického hudebního semináře v Kroměříži, kde byl regentem jeho strýc P. Erasmus a Sancto Remigio – František Kautnik (1740–1804). Zde ve fundaci působil jako sopranista, hudebně se vzdělával u svého bratrance Erasmas Kärstnisse v praxi číslovaného basu a ve hře na housle u Gerta Götze. V roce 1791 začal studovat práva na Univerzitě v Praze, kde se souběžně věnoval studiu hry na klavír a violoncello. Byl žákem abbé Josefa Jelínka (1758–1825), který ho jako mladého právníka doporučil hraběti Filipu Kinskému, pro kterého v letech 1798–1800 pracoval jako účetní. Matějka se však rozhodl pro dráhu profesionálního hudebníka a odešel z Prahy do Vídně, kde si obživu nejprve zajišťoval prací v advokátní kanceláři Leopolda Hintergölpela a zároveň se dále vzdělával ve skladbě u Josepha Herzdenreicha.
Teprve v roce 1802 se ve Vídni etabloval jako hudebník natolik, že se uživil výhradně výukou hudby a práva mohl definitivně pověsit na hřebík. V této době rozšířil své hráčské dovednosti ještě o violu d´amore a kytaru, která se nakonec stala jeho nejoblíbenějším nástrojem. V roce 1805 začal pro tento nástroj úspěšně publikovat své kompozice tiskem. Z dedikací na titulních listech se dozvídáme o Matějkových společenských stycích s hudbymilovnou aristokracií i s významnými umělci jako byli Mauro Giuliani, Franz Tandler, Raphael G. Kiesewetter a Alois Wolf. Kytarové skladby přestal Matějka publikovat v roce 1817, kdy získal místo ředitele kůru kostela sv. Leopolda. V roce 1820 mu byl navíc svěřen ještě kůr kostela sv. Josefa. Ve Vídni se oženil, ale z jeho šesti dětí žádné nepokračovalo v rodinné kantorské tradici.

Životopisné údaje, ze kterých čerpají všichni současní badatelé, zapsal pro Geselschaft der Musikfreunde v roce 1826 Wilhelm Klingerbrunner patrně na základě informací poskytnutých samotným skladatelem. Václav Tomáš Matějka zemřel ve Vídni 19. ledna 1830 na rakovinu plic.

Obecně je pro českou uměnovědu příznačné, že se o zapomenutých českých umělcích novodobě dozvídáme především díky zahraničním badatelům a interpretům. K prvnímu oživení zájmu o Matějkovo dílo přispěl ve 20. letech 20. století objev kytarového kvartetu Franze Schuberta z roku 1814, který byl o deset let později identifikován jako instrumentační úprava Nokturna G dur op. 21 Václava Matějky z roku 1808. V roce 2018 souborně natočil Matějkovy skladby pro sólovou kytaru Giulio Tampalini a všech 7 CD vydal o dva roky později u Brilliant classics. Spolu s komorními skladbami - Nokturnem G dur op. 21, Serenádou C dur op. 26, Potpouri op. 30 jsou nahrávky dostupné na internetu a každý si může okamžitě sám udělat představu o Matějkově hudbě.

Pro koncert z Matějkova díla jsme připravili uvedení tří nepříliš často provozovaných kytarových trií s průvodem houslí a violy. Zcela neznámé a neprovedené zůstávají rukopisné skladby chrámové. V pozůstalosti dalšího choceňského skladatele Adolfa Krameniče (1889–1953), nadšeného propagátora hudby Tomáše Norberta Kautnika, se v Městském muzeu ve Vysokém Mýtě nacházejí spartace některých Matějkových duchovních skladeb. Už na základě pouhého prolistování se dají v budoucnu očekávat zajímavá překvapení i v této části jeho tvorby. Václav Tomáš Matějka je v současnosti odbornou veřejností vnímán jako nejdůležitější představitel nové vídeňské kytarové školy vedle Simona Molitora a Antona Diabeliho.

–Tomáš Hanzlík 

Portrét Pierra Jélyotta
Matějka kytaristou

Na počátku 19. století přitahovala Vídeň mocně hudebníky z celého císařství, německých zemí i z Itálie. Dle dobového tisku se ve vídeňských domech stalo přehrávání nejnovějších sonát a kvartetů častější zábavou, než hra v karty.

Šestistrunná kytara v dnešním ladění byla tou dobou, kdy Matějka přicestoval do Vídně, vlastně novým nástrojem. Simon Molitor (houslista, kytarista a znalec hudební historie) ve své kytarové škole z roku 1812 píše, že v Rakousku a Německu byla ještě před 20 lety hra na kytaru prakticky neznámá. To se rychle změnilo a kytara se stává módním nástrojem. Jen ve Vídni vycházejí mezi lety 1807 až 1808 tiskem dvě až tři nové kytarové edice týdně. Svým pobytem a koncerty ve Vídni (1806–1819) tuto "kytarománii" notně přiživoval italský virtuos kytarista Mauro Giuliani. Matějka však, zdá se, jako kytarista veřejně nevystupoval, alespoň o tom nemáme žádnou zmínku. Je možné, že se podílel na hudebních produkcích v soukromých domech při oblíbených "Privat-Akademien", ale jeho hlavní činností bylo jistě vyučování hry na kytaru a klavír, jak často uváděl na titulních stranách vydání svých skladeb.

Matějkův styl psaní pro kytaru byl již tenkrát znalci a kolegy oceňován. V notaci svých kytarových skladeb Matějka rozlišuje jednotlivé hlasy, někdy dosti samostatně vedené, vypisuje vedle technických pokynů pro hráče jako jsou prstoklady, také dynamiku, tempové změny, frázování. To nebylo na začátku 19. století zdaleka běžné - kytarová hudba se notovala zjednodušeným zápisem. Pochopitelně, Matějka musel takto psát, od kytaristy chtěl slyšet stejně propracovanou hudbu jako třeba od klavíristy. Neomezoval se jen na pár efektních a nejoposlouchanějších kytarových tónin, které mají tu výhodu, že lze melodii jednoduše doprovázet na "prázdných" basových strunách tak, jak to, asi i z důvodu snadné prodejnosti takových skladeb, dělala většina kytaristů. Co se týče forem skladeb, s oblibou komponoval pro sólovou kytaru třívěté sonáty, což je forma v případě kytary kupodivu spíše vzácná. Variace, jež byly naopak nejoblíbenější formou mezi tehdejšími kytaristy, Matějku také zajímaly, ale jeho přístup nebyl tuctový. Místo obvyklé manýry: "téma, variace v osminách, variace v triolách, pomalá "smutná" variace v moll a nakonec pro dobrou náladu variace v šestnáctinách", volí často pro každou variaci originální stylizaci (mnohdy taneční, např: Hannaca z op. 20/IV), mění tóniny a metrum. Některé z jednotlivých variací op. 27 kupříkladu mají dle nadpisů zvukomalebně imitovat cimbál, či lesní rohy. Op. 5 jsou variace na českou písničku "Já mám chaloupku". Prvním novodobým "objevitelům" Matějkova díla na začátku 20. století připadalo nevkusné, v kytarové literatuře ojedinělé, použití mešní písně (op. 6) jako tématu k variacím.

Matějkovy skladby pro kytaru se mnohdy nehrají jednoduše a nepůsobí většinou efektním virtuozním dojmem, který naopak zdůrazňovaly kompozice italských kytaristů plné brilantních pasáží a rychlých arpeggií jdoucími ale dobře "do ruky". Tyto prvky Matějka také uměl do skladeb vnést, ale zajímavější je detail jeho rytmické a harmonické práce. Matějka nápaditě pracuje s tématem (i polyfonicky), po vídeňsku přeskupuje akcenty, pohrává si se změnami metra, nečekanými "generálpauzami" a dynamickými kontrasty. Nemohlo být jednoduché prodávat tisky takovéto hudby typickému byť i pokročilejšímu adeptu kytarové hry. Matějka publikoval u známých vídeňských nakladatelů, ale asi i z důvodu jisté nechuti podřídit se požadavku trhu na snadnou hratelnost, vydával některé skladby vlastním nákladem.

–Jan Tuláček

Jan Tuláček
Jan Tuláček

Jan Tuláček (1977) absolvoval HAMU v r. 2006 u prof. Milana Zelenky. V letech 2001–2012 působil jako člen Pražského kytarového kvarteta, se kterým koncertoval v Evropě a USA. Specializuje se na komorní hudbu počátku 19. století, kde leží těžiště jeho kytarového repertoáru. S Karlem Valterem nahrál hudbu raného romantismu pro flétnu a kytaru v premiérovém provedení na dobové nástroje (Ars-Produktion, 2012 a 2016). Když nehraje, staví kytary. Hraje na historickou kytaru z roku 1814 od Johanna Ruderta z Vídně.

Adéla Štajnochrová (foto převzato z https://www.skampaquartet.cz/o-nas)
Adéla Štajnochrová

Adéla Štajnochrová je absolventkou Akademie múzických umění v Praze (ve třídě Petra Messiereura) a Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Zde kromě moderních houslí (u Krzysztofa Smietany) rozšířila svůj zájem také o hru na barokní housle (u Rachel Podger). Aktivně se věnuje oběma nástrojům. Je členkou klavírního tria ArteMiss a Škampova kvarteta, se kterými koncertuje doma i v zahraničí. Působí taktéž v souborech zabývajících se poučenou interpretací Staré hudby (Musica Florea, Collegium 1704 ad.) a vystupuje i sólově.

Andreas Torgensen
Andreas Torgensen 

Andreas Torgensen (1972) je norský houslista a violista specializující se na lidovou a starou hudbu. Je členem souborů Ensemble 415 a Ensemble Muscadin.