Olejomalba Jaroměřic z jaroměřického zámku
čtvrtek 6. 7. / 18:30
Vlastivědné muzeum v Olomouci, nám. Republiky 5
František Antonín Míča
(1696-1744)
O původu Jaroměřic na Moravě (1730)
(L'origine di Jaromeriz in Moravia)
Osoby a obsazení:
Gualtero, tenor – Ondřej Benek
Hedvika, soprán – Helena Kalambová
Genovilda, alt – Kristina Kubová
Fridegildo, tenor – Štěpán Binar
Drahomíra, soprán – Hana Holodňáková
Otakar, bas – Michal Marhold
Komické role a sbor:
Bumbálka, soprán – Juliana Synková
Hajdalák, bas – Jiří Poláček
Sbor:
Alt – Iva Táborská
Tenor – Vojta Franců
1. část
2. část
3. část
repríza opery v lapidáriu hospitálu v Kuksu - 1. část
repríza opery v lapidáriu hospitálu v Kuksu - 2. část
repríza opery v lapidáriu hospitálu v Kuksu - 3. část
Barokní opera pojednávající formou hrdinské báje o zabitém jelenovi a o založení města Jaroměřice nad Rokytnou je původně komponovaná na italské libreto. Z autografní partitury se ve Vídni dochoval jen 1. a 2. akt, ovšem i s podloženým českým textem. Toto dílo je tedy považováno za nejstarší dochovanou operu provozovanou v českém jazyce. České libreto 3. aktu vzniklo podle dobového tisku italského libreta G. D. Bonliniho a tisku jeho překladu do němčiny od H. Rademina. Hudba na tento nový text byla vytvořena jako pasticcio, či parafráze částí dochovaných Míčových serenat a sepolcra. Operu je tedy poprvé možné provozovat scénicky.
Johann Adam Questenberg se narodil 23. února 1678 ve Vídni. V osmi letech mu zemřeli oba rodiče. Studium práv dokončil v Praze v roce 1696, získal dědičný hraběcí titul a odjel na tříletou kavalírskou cestu po Evropě. V roce 1699 se vrátil zpět do Vídně a v r. 1702 nastoupil do služby u dvora. 8. března 1707 se ve Vídni oženil s šestnáctiletou Marií Antonií z Waldburgu, Friedbergu a Scheeru. Hraběnka byla mimořádně krásná, ale manželství nebylo příliš šťastné. Rozmařilostí a dluhy přivedla hraběte, jehož výdaje na zvelebení panství byly i tak značné, ve třicátých letech téměř k bankrotu a částečně ztráty dobrého jména. Hraběnka dlužila značné finanční částky doslova všude. V dopise z prosince 1711 si hrabě stěžuje svému vídeňskému tajemníkovi: „Neštěstí, které mne tentokrát potkalo, že moje hraběnka přišla o dítě, je dopuštění Boží, kterému se musím podle své povinnosti podrobit. Hlavní příčinou všech dosavadních neštěstí, která nás potkala, je však ona sama, neboť je tak kapriciózní, že si vůbec nedá ani říci ani poradit (…). Zdá se opravdu, jako by chtěla jak můj dům, ta mé postavení přivést na mizinu (…). Ke všemu před lidmi nesu všechno neštěstí sám (…). Jaké lži vymýšlejí lidé proti mé cti a reputaci, to nesu těžce (…). Manželství, ač by mohlo být pro mne potěšením, mi způsobuje takové hoře (…).“ Kunsthistorik a právník A. Plichta dokonce naznačuje, že hraběnka mohla mít pletky s Janem Jakubem Freyem–Svobodou, který v letech 1715–1720 působil jako Míčův předchůdce na místě kapelníka. Hrabě nechával v té době Marii Antonii sledovat. Kapelník Svoboda zmizel beze stopy, záznam o jeho úmrtí psal do soupisu jaroměřických poddaných hrabě vlastní rukou, přičemž neuvedl kdy a proč se tak stalo, v matrice poddaných je list o rodině Freyů-Svobodových vyříznut... Přímý důkaz o hraběnčině nevěře se zámeckým komorníkem a kapelníkem však k dispozici nemáme. Na druhé straně máme doklady o tom, že hraběnka patrně svého chotě rovněž podezírala, nebo mu pouze chtěla oplatit ono sledování. V lednu r. 1733 napsal Questenbergův vídeňský hofmistr Hoffman hraběti do Rapoltenkirchenu: „Hraběnka se právě rozhodla odcestovat do Rappoltenkirchenu, ale zakázala mi, abych Vás o tom zpravil, protože Vás chce přepadnout. Já však podle své povinnosti Vám poslušně předem ohlašuji, že hraběnka se slečnou Karolínou a slečnou Stonnovou zítra k poledni budou v Rappoltenkirchenu.“ Ze tří synů a tří dcer zůstalo naživu pouze v pořadí čtvrté dítě, Marie Karolína, pokřtěná 4. listopadu 1712.
V listopadu 1736 Marie Antonie Qustenbergová zemřela. Hrabě se 14. dubna 1738 oženil podruhé s o třicet let mladší hraběnkou Marií Antonií Kounicovou. 28. prosince se konala další svatba. Questenbergova dcera Marie Karolína se vdávala za plukovníka císařské armády hraběte Presgotta Kauffsteina. Hrabě začal v roce 1740 rozprodávat svůj majetek, aby umořil alespoň část dluhů. Poslední léta jeho života byla naplněna starostí o dědice. Dcera Marie Karolína zemřela ve věku 38 let 27. března 1750 ve Vídni. Potomky po sobě nezanechala. K uctění její památky nechal hrabě provozovat operu Euridice (Holzbauer, Jomelli, Galuppi, Bernasconi, Wagenseil). Druhé manželství zůstalo přes veškerou snahu bezdětné. Hrabě začal pátrat po potomcích své sestry, ale hraběnka prosazovala jako jediné možné dědice rod Kouniců. Mezi manželi došlo v této otázce ke sporu, ale hrabě nakonec odkázal závětí celý majetek bratrovi manželky Václavu Antonínu Kounicovi s tím, že připojí Questenbergovo jméno a erb ke svému. V roce 1750 si dal hrabě ve Vídni zakoupit luxusní obytný vůz, který dal umístit do jaroměřické zámecké zahrady, kde trávil většinu času. 10. května 1752, po přibližně čtvrt roku trvající nemoci, hrabě zemřel. Jeho druhá choť jej přežila o 26 let.
František Antonín Míča (1696–1744), narozený v Náměšti nad Oslavou 2. září 1696, byl jednou z nejvýznamnějších skladatelských osobností na Moravě v 1. polovině 18. století. Jeho otcem byl varhaník Mikuláš Míča, který po působení v Třebíči a krátce též v Náměšti zakotvil natrvalo v Jaroměřicích nad Rokytnou. Tam se jeho rodina stala jedním z pilířů bohatého hudebního života, který v tomto malém moravském městečku inicioval hrabě Johann Adam z Questenbergu. Zásadním způsobem přispěl k tomu, že se Morava stala v první polovině 18. století velmi důležitým centrem provozování opery a Jaroměřice důležitým hudebním, ale i společenským střediskem. Existují doklady pro takřka dvě stovky hudebně dramatických představení, které se uskutečnily v Jaroměřicích v letech 1722–1752. Nastudování většiny v Jaroměřicích provozovaných hudebních děl bylo hlavním úkolem Františka Antonína Míči. Jeho hudební nadání se projevilo záhy: Již v roce 1711 – tedy v patnácti letech – byl v soupisu sloužících Questenbergova paláce v hlavním městě habsburské monarchie Vídni zaznamenán jako hudebník. Jeho kompoziční a pěvecké školení, například u některého ze členů vídeňské dvorské kapely, se ovšem dosud nepodařilo doložit. Přes jeho zjevné hudební nadání nebyla původně funkce kapelníka na Questenbergově dvoře určena jemu, ale synovi jaroměřického rektora Janu Jakubovi Freyovi. Po náhlé smrti tohoto nadějného hudebníka však padla Questenbergova volba právě na Františka Antonína Míču; volba to byla nepochybně dobrá, neboť spolehlivý Míča na místě kapelníka a komorníka setrval až do své smrti, a to i přes zdravotní problémy, které ke konci života měl. Společně s funkcí hofmistra a správce představovalo místo komorníka jeden z nejvyšších postů na hraběcím dvoře a de facto tak byl Míča v pozici důvěrníka hraběte.
K povinnostem Františka Antonína Míči patřilo také upravování partitur pro jaroměřické provozní podmínky a podílel se rovněž na scénické realizaci prováděných děl, to vše v Questenbergových intencích, neboť ten měl při přípravě představení vždy poslední slovo. Míča byl rovněž vynikajícím tenoristou, jak dokládají četné role, v nichž vystupoval. Komponoval dle dobového zvyku především skladby holdovacího charakteru, určené oslavám jmenin a narozenin členů Questenbergovy rodiny, a také sepolkra – pašijová oratoria provozovaná v chrámu u efemérních kulis Božího hrobu. Jeho jedinou částečně dochovanou operou je O původu Jaroměřic na Moravě.
–Jana Perutková
Rozhodování, zda uvést pouze dochované dva akty a dvě intermezza, nebylo jednoduché, avšak pro celistvost příběhu, který je velmi nosný a ve smyslu mezilidských vztahů stále aktuální, jsme se rozhodli třetí akt dokončit s lehce zkrácenými recitativy, avšak da capo áriemi plně ctícími italský originál. Třetí intermezzo, které se dle ručně psané poznámky v tištěném italském libretu uvádělo netradičně před poslední scénou opery, bylo taktéž nově dopsáno a komickou dějovou linku tak propojilo s hlavním dějem opery. Nedochované balety, které opera původně obsahovala, byly v novodobém nastudování vynechány. Jejich náhradou je alegorická postava jelena, který je symbolem míru a zdobí znak města. V replikách dobových fresek tak ožívá kompletní příběh, který upoutal diváky na začátku 18. století natolik, že ho toužili mít ve svém vlastním jazyce. Nese jej hudba F. A. Míči, který svůj život zasvětil múzickému umění na Jaroměřickém zámku, a jehož dílo je důkazem vyspělosti a hodnotnosti české hudební tvorby dané doby.
–Marek Řihák