neděle 2. 6. 2024 v 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci
Ač se může na první pohled zdát, že dvě skladby dnešního večera jsou si námětově velmi vzdálené, mají překvapivě mnoho společného. Obě hudebniny se dochovaly unikátně v archivu Pražské konzervatoře a to pouze ve verzi klavírního výtahu. Obě se výrazně vztahují k Mozartově osobě. V případě Röslera námětově a stylově a v případě Branžovského stylově i transformováním jeho hudby do nové podoby. Klavírní výtahy jsme na základě dobově doložené praxe o hraní sólových klavírních sonát s průvodem continua obohatili ještě o doprovod varhanního pozitivu. V případě Kantáty tak přibližujeme zvukově dílo sakrálnímu prostředí, v případě Holoprtského posvícení mechanickým hracím nástrojům z přelomu 18. a 19. století. Není bez souvislosti, že podle návrhu skladatele a vynálezce Tomáše Antonína Kunze (1756–1830?) byl v Praze v letech 1796–98 postaven první klaviorganon.
Jan Josef Rösler: Kantáta o Mozartově smrti
Johann Joseph Rösler (1771–1812) složil smuteční Kantátu o Mozartově smrti v roce 1798 a překvapivě ji neuvedl ve svém vlastnoručním seznamu skladeb. V archivu Pražské konzervatoře se nacházejí dva opisy klavírního výtahu, ale pouze jeden má zpěvní linku podloženou textem. Jeden z těchto opisů je nadepsán: „Cantate auf Mozarts Tod von J. Schmidt, in Musik gesetzt und dem Franz Duschek als Zeichen der Dankbarkeit gewidmet von seinem Schüller J. Röszler. 1898!“.
Alena Hönigová, která má největší zásluhu na novodobém objevování mimořádně kvalitní Röslerovy hudby a kromě vydání komentovaného seznamu skladeb se také zasloužila o zveřejnění všech partitur Pražské konzervatoře na platformě IMSLP, píše: „Je všeobecně známé, že Duschkova rodina patřila k Mozartovým nejbližším pražským přátelům, a tak stála v centru vlny nadšení, která tehdy zaplavila Prahu. Röslerovu lásku k Mozartovi prokazuje nejen jmenovaná smuteční kantáta, řada transkripcí Mozartových děl i variací na Mozartova témata, ale i Röslerův kompoziční styl. Bylo by tedy přirozené, kdyby se Rösler s případnou prosbou o radu v otázkách kompozice obrátil právě na Franze Xavera Duschka / Františka Xavera Duška. Zdá se ale nepravděpodobné, že by se jednalo o systematickou výuku.“
Mladičký Rösler byl od roku 1795 zaměstnán ve Stavovském divadle jako kapelník a dá se předpokládat, že Kantáta o Mozartově smrti zazněla za účasti místních hudebníků právě zde, v místě Mozartových největších triumfů v pietní poloscénické podobě. Atmosféra díla je až překvapivě podobná situaci, kterou popisuje dobová zpráva otištěná v Kaiserlich-königlich privilegierte Prager Oberpostzeitung 17. 12. 1791:
„…Dne 14. prosince v 10 hod. se konala v malostranském farním kostele sv. Mikuláše slavnostní zádušní mše za dne 5. prosince zesnulého kapelníka a císařsko-královského dvorního skladatele Wolfganga Gottlieba Mozarta, slavnost hodná velkého mistra, která dělá čest i pražskému orchestru Národního divadla pod vedením chvalně známého Josepha Strobacha, kteří ji zorganizovali, i všem zdejším slavným hudebníkům, kteří se jí zúčastnili. Předešlý den byla tištěná parte s pozváním na mši rozdána pražské šlechtě i celému publiku, v den mše půl hodiny zvonily všechny zvony farního kostela; nahrnulo se tam skoro celé město, takže nebylo dost místa ani na Vlašském náměstí [dnešní horní Malostranské náměstí] pro přijíždějící kočáry, ani v kostele, který pojme 4000 lidí, pro ctitele zesnulého. Rekviem bylo od slavného kapelníka Rosettiho, my patrioti ho nazýváme jeho pravým jménem Rössler, a bylo provedeno 120 hudebníky, kterým vévodila naše oblíbená zpěvačka Duschek tak nádherně, že z toho Mozartův velký duch v Elysiu musel mít radost. Uprostřed kostela bylo nádherně osvětlené ‚castrum doloris‘ a [slavnost zahájil] tlumený zvuk tří sborů kotlů s trubkami; mši sloužil důstojný pan farář Rudolph Fischer s asistenty, dvanácti studenty malostranského gymnázia, kteří nesli pochodně, šikmo přes rameno měli přehozené smuteční stuhy a v ruce bílé šátky; panovalo zde slavnostní ticho a co víc, tisíce slz bylo prolito za našeho Mozarta, který svými nebeskými harmoniemi tolikrát naplnil naše srdce láskyplnými pocity! Tak byly uctěny jeho zásluhy v Praze. Jeho ztráta je nenahraditelná; hudební mistři existují a budou existovat, ale na zplození mistra všech mistrů, dalšího Mozarta, bude příroda potřebovat staletí.“
V Kantátě vystupují múzy – bohyně tvůrčí umělecké inspirace – oplakávající zemřelého génia.
Múza komedie a pastorální poezie Thálie potkává zamlklou múzu hrdinských ód Polyhymnii, která má vlasy zastřené černým závojem a rovněž struny její lyry kryje smuteční flór. Thálie se jí ptá, proč se neúčastní tanců s ostatními múzami. Nabízí ji v jejím neznámém žalu útěchu v sesterském objetí. Po dlouhém naléhání Polyhymnia přemůže smutek a prozradí důvod své hluboké sklíčenosti: Největší hudebník všech dob – Wolfgang Amadeus Mozart – zemřel. Thálie se zhroutí. Nyní se ji snaží naopak Polyhymnia utěšit vzpomínkami na doby, kdy s nimi malý Mozart vyrůstal a těšil je na břehu Dunaje, kam za ním sestupovaly z Parnasu, aby se zaposlouchaly do jeho božských písní, které předčily vše, co bylo do té doby vytvořeno. S tím je však nyní konec, Mozart míří k Plutonovu trůnu. Thalia nachází naději v jeho orfeovské schopnosti obměkčit i samotné podsvětní božstvo. Polyhymnia tuto naději nesdílí, užitek budou mít z jeho hudby jen Persefoniny růže, které začaly nově kvést, ale k živým již jeho hudba nedolehne a i duše podsvětních bytostí zůstanou chladné. Přicházejí další múzy. Slzící Thálie se vzchopí a vyzývá je, aby smutečními písněmi uctili spolu s nimi zemřelého Mozarta. Příchozí múzy se s tak strašnou zprávou nechtějí smířit a spěchají vyprosit zvrácení tragické události k Diovu trůnu. Thálie je zastaví, protože žádná prosba není schopna zvrátit smrt. Zdrcené múzy nejsou schopné ani pláče. Polyhymnia navrhuje uctít Mozartovu památku mramorovým pomníkem a vytvořit tak místo, kde ho budou uctívat tancem a zpěvem. Navrhuje tento stylizovaný hrob označit zlatým nápisem a ozdobit ho květy, aby na něho nikdy nezapomněly. Jedna z příchozích múz zpívá o zázračné moci Mozartovy hudby, která kromě přirozené libosti působí léčivě i na rány, zahání trudomyslnost, obměkčuje netečnost, brání obžerství i alkoholismus a způsobuje sociální rovnost, protože dojímá chudé i korunované stejnou silou.
Polyhymnia vybízí k tiché hudbě smutečních rohů.
fotografie: Michal Málek
Thalia – Markéta Israel Veřová
Polyhymnia – Veronika Kaiserová
III. Múza – Hana Solanská
IV. Múza – Dorota Grossová.
Petra Matějová – kladívkový klavír
Martin Smutný – pozitiv
Introduzione – Adagio molto – Allegro molto – Adagio molto
No. I. Aria. Largetto – Andante. Thalia – Recitativo. Polyhymnia.
No. II. Aria. Largo. Polyhymnia – Recitativo. Thalia.
No. III. Aria. Andante grazioso. Polihymnia – Recitativo. Polyhymnia.
No. IV. Duetto. Andante con mot. Polyhymnia und Thalia – Recitativo. Thalia.
No. V. Aria. Andante espressivo. Thalia – Recitativo. 1., 2., 3., 4. Muse.
No. VI. Aria. Presto. Thalia – Chor der Musen – Recitativo. Polyhymnia.
No. VII. Choro (1.–4. Muse).
No. VIII. Aria. Adagio. Polyhymnia – Coro (1.–4. Muse).
No. IX. Aria. Andante. 1. Muse.
No. X. Aria. Adagio molto. Polihymnia – Coro (1.–4. Muse).
Jan Branžovský: Holoprtské posvícení
O životě i díle skladatele, překladatele, herce, dramaturga a agilního vlastence Jana Branžovského (31. 3. 1790 Třebechovice p. Orebem, – ?) máme žalostně málo informací. Byl synem zámečníka Jana a jeho manželky Anny roz. Vintrové. Jeho mladší bratr Václav (1801–1874) se stal farářem v Chotusicích a z jeho majetku pochází dochovaná partitura zpěvohry Veselá bída. Jan Branžovskýstudoval nejprve v Praze, kde byl nejspíše vokalistou. Po mutaci se vrátil domů a pokračoval na gymnáziu v Hradci Králové (1807–10) a v Litomyšli (1811–14). Jeho stopa po roce 1814 mizí. Podle nedochovaných, ale literaturou zachycených zpráv jehosynovce J. Michálka o třebechovickém ochotnickém divadle na počátku 19. Století, působil Branžovskýv rodném městě jako aktivní divadelník a byl duší souboru. Hrál komické úlohy, studoval a řídil představení a překládal a upravoval texty (např. Honza Kolohnát z Přelouče, Obelína, Spiknutí na Kamčatce). Do každé hry komponoval a pro interprety rozepisoval árie, dueta a sbory (např. Studentské fiňáry; Pan Jan Kilián, milostpán z Hloupovic; Rytíř Odalinský; Veselá bída; Holoprtské posvícení).
Dochovanou máme pouze zpěvohru na český překlad hry E. Schikanedera Die Lyranten oder das lustige Elend (1776) v Českém muzeu hudby, která vznikla pro třebechovické provedení někdy po 1805. Zpěvní čísla ke zpěvohře Holoprtské posvícení (autor textu ani rok vzniku není znám) a orchestrální předehru Rytíř Odalinský aneb Nevinná pomsta vraždy v archivu Českého rozhlasu. Ta se stala v úpravě pro klavír a pozitiv Sinfonií k našemu nastudování Holoprtského posvícení. Branžovský v prvních dvaceti taktech cituje téma Mozartovy klavírní sonáty c moll KV 457, ovšem v durové tónině, další hudební vývoj je samostatný. Děj jsme rekonstruovali na základě indicií obsažených ve zpěvních číslech, veršované dialogy pak dotvořil Marek Řihák. Hudbu obsaženou na dvou místech, kde byly z rukopisu vytrženy listy, se podařilo vzhledem k periodické stavbě doplnit. K chybějící závěrečné sborové kodě posloužila dohra ze 2. arie. Ve hře vystupuje nezvyklé množství postav tak, aby každý z ochotnického kroužku dostal roli. Rozložení hlasových oborů je následující: Kuba – bas, Franta – tenor, Šenkýř – bas, Liduška – soprán, Rychtář – bas, Dorant – tenor, Redvuta – soprán, Minka – soprán, Ponocný – bas, Trubač – bas. Rukopis obsahuje celou řadu scénických poznámek, podle kterých je možné udělat si přesný obraz o inscenační podobě díla. Pečlivě je popsána např. akce ve scéně, kde je vesničany zajat Dorant: „Vyleze oknem na žebřík, a na něm zpívá.“ „Přitom docela z žebříka dole slezl a lid nemerkujíc.“ Rychtář chytí Doranta obouma, ruky spůli dozadu. Silou jej drží, jemuž se Dorant chce vydříti.“ „Rychtář, jenž jej pustil, vystoupí napřed, a hrdě si uhodí rukama na prsa“. Ale i motivačních rad inscenátorům. Např. v místě, kde se Kuba a ponocný perou o kompetenci vykonávat ponocenskou funkci, stojí: To se musí obzvláště vyštudýrovat, aby se dobře fackovali. U krásného, ale pro amatéry pěvecky obtížného koloraturního duetu Doranta a Mínky, stojí dokonce: To duetto se nesmí jak živo vynechat, sic na vás hned přiběhnu, a pak uhlídáte, co se s váma stane. Při inscenování jsme se navíc řídili radami z dobového tisku Diwadelní ochotník. Kniha poučná pro milovníky soukromých divadel. z roku 1845 od Jana Kašky.
Postavy:
Kuba – Jakub Volmut, Matyáš Jirka
Franta – Filip Volmut, Martin Geržičák (asistent režie)
Liduška – Kamila Škrachová, Nikola Kovalová
Rychtář/Šenkýř – Petr Závodník, Radim Chmelík
Dorant – Arnau Petřivalský
Redvuta – Andrea Suchomelová, Veronika Adamová
Minka – Anežka Procházková, Veronika Miháleková
Ponocný – Miroslav Fojtík, Karel Spáčil
Trubač – Nil Petřivalský, Josef Procházka
Děj a struktura zpěvohry:
Předehra ke hře Rytíř Odalinský
1. aria – Kuba je v Řalhoticích ponocným, má svou práci rád, toulá se nocí a hlídá chalupy před nočními požáry a zloději.
2. aria – Franta se vrací z po letech do rodných Řalhotic a chvástá se, kterak se v cizině vyšvihl z nuzných poměrů.
3. aria – Franta obzvlášť chválí moc peněz, za které je možné vykoupit i morální prohřešky. Kamarádit se bude jen s tím, kdo je taky má.
4. chorus – V hospodě, kde obsluhuje rychtářova dcera Lída se Frantovu fanfarónství všichni pohrdlivě posmívají a nikdo ho nebere moc vážně.
Franta se Lídě dvoří, ta je již ale zaslíbena ponocnému Kubovi. Lídě se Frantovo světáctví nakonec zalíbí a tak vymyslí ďábelský plán, jak Kubu před celou vsí zesměšnit.
5. duetto – V dvojzpěvu už Franta a Lída plánují svatbu a rodinu.
Lída ještě před tím, než se zamilovala do Kuby a posléze do Franty, něco podobného slíbila atraktivnímu cizinci Dorantovi a domluvila si s ním dokonce i noční setkání ve své komůrce.
6. chorus – Dorant je chycen rychtářem doprovázeným dalšími vesničany, když vylézá oknem ze světničky Lídy. Je zadržen jako zloděj. Z vězení ho může zachránit pouze dívka, která by potvrdila, že nekradl a měl s ní schůzku. Vesničané si ale v žádném případě incidentem nedají zkazit posvícení v sousední vsi.
7. chorus – Rychtář zve lid na posvícení do Holoprt.
8. duetto – Lída a Franta se domluví, jak naloží s Kubou, který ve dne tvrdě spí před noční směnou: Vkradou se k němu do chalupy, naloží ho na trakař a odvezou do sousední vsi Holoprty, kde ho položí na seno v obecním ovčíně.
9. aria – Kuba chválí práci ponocného, za nejdůležitější považuje hlídání počestnosti děvčat, které v noci rády podléhají hříšným myšlenkám.
10. aria – Takovému nočnímu neklidu čelí právě dívka Redvuta, která nemá nápadníka. Redvuta tolik touží po milenci, že svatosvatě odpřísáhne, že by si vzala i toho největšího pitomce, protože se nejvíc bojí, že zůstane starou pannou.
Žalářníkova dcera Mínka nese chleba uvězněnému Dorantovi. Ten se jí svěří, kterak byl napálen od jiné dívky.
11.duetto – Dorant nakonec najde opětovanou lásku u Minky.
12. – Kuba prochází noční vsí, když uslyší ponocenské vytrubování. Myslí si, že je stále v Řalhoticích a napadne holoprtského ponocného. Fackují se a rvačkou přivolaný lid Kubu nakonec sváže.
Dochází k rozuzlení všech zápletek a vytvoření šťastných párů: Chytráci Franta a Lída, Minka vysvobodí z vězení Doranta a Redvuta nepohrne zesměšněným Kubou, chápe to jako povinnost dodržet přísahu a vzít si největšího místního hlupáka.
13. aria – Trubač zahajuje posvícení chválou piva.
14. chorus – Nejlepší posvícení mají totiž v Holoprtech.
–Tomáš Hanzlík
Napsali o představení
Recenzi představení na portálu Opera Plus si můžete přečíst zde.