C. Monteverdi – Io, che nell’otio nacqui

Já, který jsem se do zahálky narodil a v lenosti žil,
který jsem toužil jen po odpočinku a klidu,
trávil jsem nejen hodiny noční,
ale i celé dny na měkkých polštářích,
a v příjemných stínech, vzdálených od všech starostí,
užíval jsem si svěžesti jemného vánku,
bublání potůčku a zpěvu ptáků.

Já sám, po té, co mi ušlechtilý Amor
svou štědrou ranou probodl srdce,
ve chvíli, kdy jsem obrátil svůj pohled k božskému světlu,
které zářilo v těch krásných očích,
a uslyšel jsem andělský hlas a slova,
která se mi jako rubíny a perly zakutálely do srdce,
počal jsem pohrdat klidným životem.
Nezavírám již oči ve světlém dni,
ale někdy, já bdělý milovník, vídám i pozdní noc měnící se v jitro.

Často chodívám tmavým stínem ozbrojen tam, kam mě vede touha.
Já, milující válečník musím snášet mnohá strádání,
ať už bojuji s odvážným Hispáncem nebo zatvrzelým Belgičanem,
či když v krajině, kde velký Dunaj zaplavuje široká pole,
s hrudí obepnutou železem následuji mezi zbraněmi
jasnou a vznešenou krev svého velkého krále,
na jehož hlavě září koruna se vznešeným diadémem,
kterému nebe darovalo triumfy a vítězství.

Ó navždy slavný, ó stále neporazitelný,
pokračuj, šťastný a úspěšný, i nadále
ve vítězstvích a slavných taženích.
Možná, že jednoho dne má drsná citera opět bez hanby promluví
k tvé velké poctě v hodinu, kdy znovu zazní zvuk zbraní.
Pak zazpívám o tvých ctnostech, vítězstvích a hněvu.
A všichni budou z úzkostí naslouchat plni zděšení.
Hrůzně budou Orientem znít zvony boje
a v němém údivu se zastaví Šítové na velkých válečných koních
před největším z tisíců rytířů a vůdců, kterého již obohatila mnohá kořist.
Ach, velký Ferdinande Erneste, klanět se budou tvému neporazitelnému meči.
Přemoženi přenechají ti své koruny a království!