Hartigovská kantáta

Cantata, chcete-li „hartigovská“ Cantata, se vynořila na světlo ze tmy depozitáře Oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního Muzea v Praze.

O existenci kapely šlechtického rodu Hartigů najdeme informace v odborné literatuře i různých encyklopediích a hudebních slovnících. Na zdroj této informace však odkazováno není.

Jak to tedy je?

Šlechtický rod Hartigů je u nás spojen se zámkem Mimoň, dnes již bohužel neexistujícím. Po devastujícím nezájmu socialistického hospodářství byl v roce 1985 zcela neodůvodněně zbořen.

Rod se objevuje ve Slezsku jako rod měšťanský, původně evangelický. Jan Jakub Hartig (1639-1718) zastával funkci purkmistra v Žitavě. Roku 1668 je povýšen Jan Esaias Hartig do českého rytířského stavu. Rod se následně dělí na českou a rakouskou větev, v Dolních Rakousích drží panství Schrattenthal, v Čechách Horní Beřkovice. Svobodný pán Ludvík Josef Hartig (1685-1735) zakoupil v roce 1714 panství Stráž pod Ralskem. Tamní kostel se pak stal místem posledního odpočinku členů rodu. Roku 1725 (uváděn i rok 1719) získal Ludvík Josef Hertg hraběcí titul.

Panství Mimoň držela až do své smrti Marie Teresie Izabela Estela Putzová, která se roku 1705 za Ludvíka Josefa Hartiga provdala. Po její smrti pak panství Mimoň přechází dědictvím na Františka Adama Hartiga a se strážským panstvím se tak spojuje v jeden celek.

Společenský život Hartigů se odbýval v Praze. (Jsou mu připisovány dva paláce blízko sebe. Skutečně Hartigovský, Ludvíkem Josefem koupený od hraběte Věžníka, však je palác v Thunovské ulici na Malé Straně, ve kterém je dnes hotel. Druhý palác, dnešní rektorát HAMU, přešel na Hartigy dědictvím opět po Marii Teresii Izabele Estele Putzové.)

Po dramatickém požáru města Mimoně i Mimoňského zámku v roce 1806 byl při velkorysé zámecké přestavbě zbudován i knihovní sál, vysoký přes dvě patra. Po druhé světové válce byl socialistickým zřízením zámek zkonfiskován, movitý majetek následně postihl osud různý; zmiňovaná bohatá knihovna byla předána do správy Národního Muzea a uložena v depozitáři. Na konec fondu „Zámecká knihovna Mimoň“ byl přiřazen nezpracovaný notový materiál.

Jde bezmála o 300 kusů rukopisných i tištěných not, tedy notový archiv hraběcí rodiny Hartigů. Jsou to noty určené pro malé komorní obsazení (tria, kvarteta…) i noty pro cembalo, případně zpěv s doprovodem cembala, noty pro klavír, učebnice generálbasu a hry na klavír, noty pro citeru. Ne všechny noty nesou stopy používání.

Během svého krátkého působení na Oddělení Zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea jsem tento notový materiál zpracovala, popsala a opatřila katalogem. Katalog je na Oddělení zámeckých knihoven k dispozici. Je v něm rovněž k nalezení abecední soupis autorů skladeb a také jejich medailonky (115 autorů). Tento notový archiv potvrzuje existenci kapely šlechtického rodu Hartigů.

Pro dotvrzení tohoto faktu jsem pátrala i ve fondu „Rodinný archiv Hartigů 1556 – 1943“, uloženém v SOA Litoměřice. V tomto fondu jsem nalezla krom jiného deník Františka de Paula Antonína Hartiga, jednoho z nejvýznamnějších členů rodu. V něm, a rovněž v pokladním deníku, je uváděn nákup hudebních nástrojů. Ještě v prosinci 1796 kupoval basetový roh za 108 zlatých, 1. května následujícího roku zemřel. Hudební nástroje jsou uváděny i v jeho pozůstalosti. Snad je možné z nich odvodit složení kapely (2 violoncella, 1 viola da braccio, 1 housle, 3 basetové rohy, 2 klarinety, 4 valdhorny) Zaměstnával italského tenoristu jménem Couci, pro větší hudební události najímal hudebníky přes jistého zprostředkovatele Černouška či Černoška (Czernosek). František de Paula Antonín Hartig si zaznamenal vícekrát velká vydání za hudebníky, rovněž i herce.

Anonymní rukopisná Cantata je psána pro větší obsazení (Canto I., II., Alto, Tenore, Basso; Violino I., II., Clarinetto I., II., Flauto, Cornu I., II., Viola, Principale, Tympano, Fundamento), pro provozování bez dirigenta, což svědčí o dobové hudební praxi. Vznikla při příležitosti rodinné slavnosti při oslavě narození dcery Terezie. Jméno Terezie, resp. Marie Therezie, je v rodu Hartigů časté.

Nejpravděpodobněji se jedná o Marii Terezii, narozenou roku 1759, třetí a poslední dítě Adama Franze Hartiga a Marie Terezie Krakowsky z Kolowrat, sestru Filipa Franze a Franze de Paula Antonína. Zemřela bohužel v dětském věku. I podle paleografického posouzení byla Cantata psána - na papír linkovátkem nelinkovaný, zběžnější, přesto úhlednou rukou, kurentem, který je místy přerušen latinkou - kolem poloviny 18. století. Pravděpodobná doba vzniku Cantaty napovídá, že kapela již v polovině 18. století existovala.

Do rozboru její hudební stránky se nebudu pouštět, neboť nejsem jako archivářka nejenom k tomu oprávněna, ale ani toho schopna.

Těším se, že budeme mít možnost její kvality posoudit jako posluchači při jejím novodobém znovuuvedení.

Přeji všem příjemný poslech.

–Romana Hinerová