Carlo Agostino Badia (cca 1672–1738):
La Psiche (opera / Vídeň 1703)

Ensemble Damian
umělecký vedoucí Tomáš Hanzlík

O představení
Psýché (personifikace duše) byla nejmladší a také nejkrásnější ze tří královských princezen. Její krása zastínila časem i samotnou Venuši, a tak lidé přicházeli, aby se jí poklonili a uctili ji jako novou bohyni krásy. Ačkoliv Psýché za svůj vzhled nemohla, popudila tím Venuši, která přikázala svému synovi Amorovi, aby způsobil, že se princezna zamiluje do nejnuznějšího ubožáka na zemi. Psýché zatím přes všechny božské pocty trpěla pocitem osamělosti. Zatímco její méně hezké sestry byly šťastně vdané, jakoby její mimořádná krása byla prokletím. Král se obrátil s prosbou o pomoc na samotnou delfskou věštírnu. Bylo předpovězeno, že má dceru vyvést na skálu, kde měla vyčkat příchodu nestvůrného draka, který má být jejím chotěm. Psýché uposlechla nešťastného otce a plačící se vydala za všeobecného smutku na skálu. Tam ji však uchopil západní mírný vánek Zefyrus a odnesl do malebného údolí, kde upadla do hlubokého spánku. Po procitnutí spatřila přenádherný palác. Když opatrně vstoupila dovnitř, okamžitě se jí ujalo neviditelné služebnictvo, které jí vykoupalo, nakrmilo a uložilo ke spánku. V noci k ní přišel neznámý muž, miloval se s ní, ale před rozbřeskem zmizel. A tak to bylo každý den. Psýché byla šťastná, ale to, že nikdy neviděla, kdo je jejím mužem ji znejisťovalo.

Mezitím její sestry utěšovaly rodiče ztrápené zmizením Psýchy. Vydaly se na skálu, kde ji viděly naposled a naříkaly nad sestrou. Psýche milence prosila, aby ji sestry směly navštívit. Ten ji před nimi varoval a radil jí, aby na své sestry raději zapomněla, nechce-li ublížit jemu a sama se dostat do záhuby. Psýché se jeho přání nejprve podvolila, byla však hluboce sklíčená představou, že své sestry již nikdy neuvidí. Když neznámý milenec poznal, jak se Psýché trápí, ustrnul se nad ní a dovolil jí, aby své sestry mohla přivítat v paláci. Kladl jí však na srdce, aby s nimi za žádnou cenu nemluvila o tom, kdo je jejím milencem, a aby se ani nepokoušela zjistit jeho totožnost.

Psýché sestry bohatě pohostila, a když se jedna z nich neustále vyptávala, kdo že jejím manželem, odpověděla, že je to mladý muž, který je přes den neustále na lovu. Velkoryse obdarovala sestry zlatem a šperky a vyprovodila je ke skále. Doma je však začala sžírat závist. Jejich mladší sestra tak snadno zbohatla a navíc má mladého milence, zatímco jejich manželé jsou staří, oškliví a nemocní. To si myslí, že je odškodní pár šperky?
Sestry se tedy rozhodly, že to tak nenechají. Amor, který byl ve skutečnosti oním nočním milencem ji ještě jednou varoval a oznámil jí, že je těhotná. Když o tom před sestrami pomlčí, porodí boha, v opačném případě obyčejného smrtelníka. Psýché byla šťastná, ale varování týkající se sester nebrala příliš vážně.
Sestry se neustále vlichocovaly do její přízně a opět vyzvídaly. Psýché si již nepamatovala svou lež a prohlásila, že má za muže postaršího, dobře situovaného obchodníka. Sestry předstírajíce o ni starost jí řekly, že podle věštby je jejím mužem ošklivý drak, který ji po narození jejího dítěte sežere. Psýché si uvědomila, že nikdy svého manžela nesměla spatřit, a proto sestrám naivně uvěřila a prosila je o pomoc. Poradily jí, ať si u postele ukryje ostrý nůž a lampu. Až manžel usne, má jej ve spánku zabít. Pak si ji sestry odvedou domů a najdou jí nového ženicha.

Když její milenec v noci usnul, uchopila nůž a poprvé na něj pohlédla ve svitu lampy. Uviděla kouzelnou tvář boha lásky a velmi se zaradovala. Před postelí ležely jeho šípy. Psýché ze zvědavosti sáhla na špičku jednoho z nich, poranila se a vzplanula ke svému milému prudkou láskou. Když se k němu i s lampou více přiblížila, ukápl z ní horký olej na Amorovo rameno. Bůh se bolestí probudil a rozhněván, že Psýché nedodržela slib, vzlétl. Psýché se ještě stačila chytit jeho nohy a vzlétla do oblak s ním. Brzy však ztratila sílu. Amor s ní tedy slétl na zem a ponechal ji jejímu zoufalství.

Psýché se ujal bůh přírody kozonohý Pan, jenž jí radil, aby se znovu pokusila získat Amorovu přízeň. Tak začala její dlouhá pouť světem. Nejprve chtěla Psýché potrestat závistivé sestry. Navštívila první z nich a vypověděla jí celý příběh, jak ji Amor opustil, a na závěr dodala, že nyní touží vzít si za ženu právě ji. Sestra zahořela nedočkavostí padnout již do náruče samotnému bohu lásky a běžela na skálu, odkud byly přenášeny do pohádkového paláce. Rozběhla se a skočila dolů, tentokrát ji však nikdo nezachytil. Sestřino tělo se stalo potravou supů a mrchožroutů. Psýché se pak vypravila i za druhou sestrou a vyprávěla jí stejný příběh. Načež se i druhá setra vrhla ze skály.

Mezitím ležel Amor v ložnici své matky a léčil si popálené rameno. Venuše se právě koupala v moři, když uslyšela od racka, co se stalo jejímu synovi. Racek zároveň poukázal na neutěšený stav v uctívání Venuše i Amora a stěžoval si, že ve světě zavládly neláska a ošklivost. Když se takto Venuše dozvěděla, že Amor a Psýché byli milenci, přišla sršící hněvem k synovi a vyjádřila svou krajní nespokojenost s jeho chováním. Ceres i Iuno, které ji náhodou potkaly, ji uklidňovaly, že syn je již dospělý a má nárok na vlastní milostné dobrodružství, s bohyní lásky však nebyla řeč.

Psýché mezitím bloudila v zoufalství světem a hledala svého milého. Prosila Cereru i Iunonu o pomoc, ty se však zdráhaly cokoliv udělat, aby proti sobě Venuši nepoštvaly. Psýché se tedy odhodlala obrátit na samotnou Venuši, aby se pokusila zmírnit její hněv. Venuše v téže době odjela ve svém voze, který pro ni postavil Vulkán za Jupiterem a požádala jej o pomoc boha Merkura. Merkur Psýchu brzy našel a Venuše ji nechala přivléct za vlasy do svého paláce. Tam ji dala zbičovat a roztrhala její šaty na cáry. Skutečnost, že je Psýché těhotná, na ni nijak nezapůsobila. Poté před ni vysypala na hromadu pšenici, ječmen, proso, mák, hrách a čočku a přikázala jí, že má jednotlivé druhy do večera roztřídit. Psýché byla zoufalá. Na pomoc jí však přispěchali mravenci a všechna zrna roztřídili.

Venuše tušila, že Psýché někdo pomáhal, a zadala jí další úkol: přinést chomáče vlny ze zlatého rouna divokých ovcí. Tentokrát pomohlo bezradné dívce rákosí rostoucí na břehu řeky. Poradilo jí, aby počkala, až ovce za poledního horka usnou, a pak sesbírala chomáče vlny zachycené na křovinách.
Venuše však opět nebyla spokojená. Psýche měla ještě naplnit křišťálovou vázu černou vodou z pramene napájejícího podzemní řeku Stygu, který prýštil na vrcholu kluzké skály. Když Psýché zdolala horu, pozbyla veškeré naděje. Z děr začali vylézat draci a voda výhružně hučela. V tu chvíli jí však přiletěl na pomoc Jupiterův orel. Sám naplnil vázu vodou a přinesl ji Psýše. Ovšem Venuše opět nebyla spokojená. Dala Psýše krabičku a poručila jí, aby sestoupila do Orkovi říše a naplnil ji kouzelným líčidlem bohyně Proserpiny.

Psýché byla zdrcená, tento úkol byl nesplnitelný. Chtěla skoncovat se životem skokem z vysoké věže. Věži se však ubohé dívky zželelo a poradila jí, jak má postupovat dál. Psýché musela mít s sebou dvě mince pro převozníka Charóna a dva krupičné koláče pro troj-hlavého psa Kerbera, jenž hlídal vchod do podsvětí. Také se musela mít na pozoru před kulhavým jezdcem na oslu a starcem plovoucím v řece Styx, který ji bude žádat, aby jej vytáhla do Charónova člunu. Byly to totiž Venušiny léčky. Až jí Proserpina nabídne pohodlné křeslo a jídlo, musí obojí odmítnout. Smí přijmout pouze kousek suchého chleba.

Psýché postupovala podle rad věže. Proserpina ji přátelsky přijala, ihned naplnila krabičku líčidlem a Psýché se v pořádku dostala z říše mrtvých. Pak ji však její ženský zvědavost nedala a krabičku s líčidlem otevřela. Nebylo v ní líčidlo, nýbrž spánek smrti, a Psýché hluboce usnula.
Mezitím uzdravený Amor zahořel touhou opět spatřit svou milou.

Uprchl z pokoje, kde jej matka držela v zajetí, a začal po Psýše pátrat. Jakmile ji našel, setřel jí z víček hluboký spánek a opět jej zavřel do krabičky. Nato vyhledal nejvyššího boha Jupitera a požádal jej, aby schválil jeho manželství s Psýchou. Jupiter mu svůj souhlas dal a svolal shromáždění bohů, kde prohlásil, že Amor se konečně zbavil své lehkovážnosti a začal se chovat jako věrný manžel. Venuši ujistil, že Psýchu povýší na bohyni. Merkur pak přivedl Psýchu na Olymp a slavila se velkolepá svatba. Venuše se nakonec s Psýchou smířila. Amor a Psýché měli dceru Hédoné („Rozkoš“).

Tato pohádková novela pochází z knihy Zlatý osel neboli Proměny. Jedná se o jediný kompletně dochovaný antický román, jehož autorem je Lucius Apuleius (125–180 n. l.).

Badiovo zhudebnění zpracovává pouze úplný konec pohádky, kdy Amor již znovu touží po zavržené milence. Jednoaktová opera má podtitul dramatická báseň (poemetto dramatico) a je vlastně jedno-
dílnou gratulační serenatou, příležitostnou kompozicí věnovanou císařově manželce k svátku. Partitura neobsahovala úvodní předehru.

Většinou psal sinfonie k těmto dílům císařský kapelník Johann Joseph Fux. Rozhodli jsme se však vložit před obě části večera Badiovy sinfonie. Protože ani ostatní Badiova světská díla předehry neobsahují, použili jsme sinfonie ze dvou oratorií. V úvodu zazní předehra Il Sacrificio di Berenice z r. 1712, druhou část večera uvede sinfonia Oratorio di santa Orsola z r. 1694. Badiova La Psiche ze sklonku vlády Leopolda I. je již příkladem pozdně barokní opery složené z recitativů secco a árií da capo. Z předchozího období zůstal zatím velký podíl kontinuových árií zakončených orchestrálním ritornelem. Rovněž zjevná záliba ve složité polyfonii, která ale bude pro Habsburkský dvůr příznačná i v nadcházejících dekádách. Zajímavým a pro baroko netypickým momentem je použití stejného tématu v první árii Venuše a poslední árii Psýché. Árie Psýche je vyšperkována větším množstvím koloratur, ale také virtuózním partem obligátní theorby. Zajímavé a ne zcela běžné je uplatnění recitativu accompagnato Jupitera ve středním dílu poslední árie Venuše.


—Tomáš Hanzlík