Antonio Draghi (1634/35–1700):
La sacra lancia (Praha 1680)

Jednou z nejobávanějších nemocí celého středověku od 6. století až do poslední velké epidemie v 19. století byla takzvaná černá smrt – mor. Epidemie se vracela v pravidelných zhruba dvacetiletých intervalech a postupně zachvacovala celou Evropu. Tyto pandemie zcela zastavila až moderní antibiotika a v současnosti se mor vyskytuje už jen ojediněle. Nákaza měla vysokou úmrtnost, byla považována za Boží trest a způsoby léčení měly často podobu modliteb a uctívání nejrůznějších relikvií.
Jednou z nich se stalo právě Svaté kopí, vytvořené jako padělek s největší pravděpodobností císařem Karlem Velikým, který na jejím vlastnictví založil legitimitu své dynastie. Podle legendy je to kopí, jímž měl římský voják Longinus probodnout bok ukřižovaného Ježíše Krista, aby se ujistil, že je odsouzený skutečně po smrti. Dnes existuje celkem šest exemplářů údajného Svatého kopí. Svaté kopí, které je námětem našeho oratoria, sehrálo významnou roli při první křížové výpravě. Po téměř osmiměsíčním boji o Antiochii bylo hlavní křižácké vojsko již značně vysíleno a proti němu stálo v přesile početné vojsko mosulského atabega Kerbogy. Novou sílu vyčerpaným křižákům dodalo zázračné nalezení Svatého kopí pod oltářem chrámu sv. Petra. Na nálezu se svými vizemi podílel provensálský mnich Petr Bartoloměj. Za opatrovníka vzácné relikvie se prohlásil hrabě Raimond z Toulouse, jejichž duchové vystupují v našem oratoriu. Křižáci pak podnikli překvapivý pěší výpad a v rozhodující bitvě 28. června 1098 u Antiochie zcela zvítězili. V dalším průběhu první křížové výpravy však byla pravost svatého kopí zpochybněna. Aby tyto pochybnosti vyvrátil, Petr Bartoloměj podstoupil ordál ohněm, kdy měl s kopím a vírou v srdci projít ohněm, a pokud by bylo kopí pravé, ochránilo by ho. Petr ohněm skutečně prošel, ale dvanáct dnů poté 20. dubna 1099 následkem popálenin zemřel a jeho smrt v očích křižáků potvrdila, že nalezení svatého kopí byl podvod. Tento dovětek již v našem oratoriu z pochopitelných důvodů uváděn není.

Posléze se Svaté kopí dostalo do majetku Karla IV., který je společně s klenoty Svaté říše římské uložil na Karlštejně a roku 1354 zavedl církevní svátek Svatého kopí. Za vlády císaře Zikmunda Lucemburského byl říšský poklad po neúspěšném obléhání hradu husity převezen tajně do Norimberka. Norimberští radní pak svěřili říšské korunovační klenoty i kopí Habsburkům a koncem 18. století bylo převezeno do Vídně, kde se stalo po zrušení Svaté říše římské jejich soukromým majetkem. Císař František II. je v roce 1806 uložil do vídeňské Dvorní klenotnice. Tam se také kopí vrátilo po ukončení druhé světové války, neboť ho pověrčivý Hitler nechal odvézt zpět do Norimberka, kde z něj mínil udělat posvátnou relikvii nacistů. Traduje se dokonce, že Hitler nechal svými vojáky hlídat kopí ještě před zabráním Rakouska z obavy před jeho zmizením. Považoval Svaté kopí za talisman, který mu zajistí vládu nad celým světem. Tuto svou poslední cestu kopí pro spojenecké bombardování málem nepřežilo. Američtí vojáci objevili v Norimberku vchod do podzemního úkrytu, kde kromě dalších vzácných uměleckých děl objevili i kopí sv. Longina, které bylo v pořádku vráceno do Vídně a kde je vystaveno dodnes. V tomto případě se zřejmě jedná o onu karolinskou repliku z 8. století. Zlatý obal byl zhotoven později. Dnes už to není celé kopí, jde pouze o železnou čepel v déle asi 50 cm a šířce asi 8 cm. V minulosti se čepel zlomila a obě její části byly spojeny stříbrnými drátky. Spoj byl zakryt zlatým plechem. Navíc byl do čepele vsazen železný hřeb, kterým byl údajně Ježíš přibit na kříž. Ten jediný stářím a tvarem odpovídá hřebům, které Římané v 1. století používali k popravě ukřižováním.

V létě 1679 zachvátila Vídeň morová epidemie a císař Leopold I. se před ní rozhodl uniknout do Prahy. Na cestu se vydal s celým dvorem, včetně obou dvorních kapel ve druhé polovině srpna a po měsíci dorazil do hlavního města Království českého. S panovníkovým příchodem vypukl čilý společenský život. Na Hradě se pořádala velkolepá divadelní představení v nově zbudovaném divadle. I v Praze se však objevily první případy moru a do konce roku 1679 na něj zemřelo na 600 lidí. V březnu 1680, kdy Praha slavila bujarým rejem masek masopust, udeřila epidemie naplno. Na hranicích panství byly postaveny strážnice, zboží i obchodníci byli kontrolováni, dezinfikováni a podrobováni karanténě. Byly zrušeny výroční trhy a jarmarky, uzavřeny hospody a kostely, obchodníci nesměli prodávat rychle se kazící potraviny ani teplé pečivo. Městské rady se snažily nakažené izolovat, a to dost brutálním způsobem. Nemocní museli zůstat s celou rodinou uvnitř domu.

Pražská města budovala za svými hradbami lazarety a také nové hřbitovy. Dnes největší pražské pohřebiště – Olšanské hřbitovy – bylo založeno právě v roce 1680. Jako předchozí morové rány dopadla i ta z roku 1680 zvláště tvrdě na židy, kteří se tísnili na malé ploše pražského ghetta a jejichž počet ještě vzrostl o židovské uprchlíky před morem ze Slezska a dalších zemí. V březnu 1680 vydal císař rozhodnutí, aby byli všichni židé z ghetta vypovězeni do Libně, transfer obyvatel šlo však uskutečnit jen velmi obtížně. Už předtím nechali představitelé města zatlouct brány do ghetta – kdo se pokusil uniknout, po tom bylo stříleno. Opatření měla očekávatelný následek: židé začali umírat nejen na mor, ale také hlady. Podle morového řádu se měli nenakažení infekci bránit zpřísněním hygienických opatření, odstraněním domácích zvířat z příbytků a pravidelným vykuřováním místností. Zakázány byly rovněž pohřební obřady, kdo doma skrýval mrtvé tělo, mohl být přímo na místě oběšen. Dobová medicína znala ale jen jediný účinný způsob, jak se nemoci vyhnout – útěk z místa epidemie.

Proto v květnu 1680 odjel císař se dvorem z Prahy. Současně uprchla většina šlechticů a movitých lidí. Epidemie kulminovala v červnu 1680, kdy během jednoho měsíce zemřely více než dva tisíce lidí. Pak začal počet mrtvých klesat. Před Vánocemi 1680 byly obnoveny veřejné bohoslužby a církevní pohřby. Plně do normálu se život vrátil až v polovině následujícího roku. Epidemie moru si podle dnešních analýz dobových pramenů v Praze vyžádala více než 12 tisíc obětí, což byla asi třetina jejího obyvatelstva. Na mor zemřela i řada známých lidí, například jezuita a básník Bedřich Bridel, kanovník a spisovatel Tomáš Pešina z Čechorodu nebo dvorní kapelní Johann Heinrich Schmelzer (1620-1680). V alegorické hře s pašijovou tematikou La Sacra Lancia využil dvorní libretista Nicolò Minato (1627-1698) aktuální motiv morového ohrožení, zároveň propagoval Leopoldovu relikvii, která měla být právě tím božským nástrojem k zapuzení černé smrti. Hudbu složil Antonio Draghi (1635-1700), který se až dva roky po Schmelzerově smrti, kdy místo kapelníka zůstalo neobsazené, stal doživotně Leopoldovým dvorním kapelníkem. Premiéra se uskutečnila večer na Veliký čtvrtek 1680 v soukromé kapli císařovny Eleonory Magdaleny Falcko-Neuburské. Tomuto účelu během pobytu císařského dvora sloužil kostel Všech svatých navazující na Vladislavský sál na Pražském hradě. Eleonora Magdalena Mantovská z rodu Gonzagů (1630–1686), císařovna římskoněmecká, královna česká, uherská a chorvatská, třetí manželka Ferdinanda III. Habsburského, nevlastní matka císaře a krále Leopolda I., se do kulturních dějin střední Evropy zapsala jako kultivovaná podporovatelka umění. U mantovského dvora se jí dostalo znamenitého vzdělání, skládala básně a hrála na několik hudebních nástrojů. U císařského dvora ve Vídni zaujímala výjimečné postavení, byla považována za vzor císařovny. Po manželově smrti, za vlády nevlastního syna Leopolda I., měla svůj vlastní dvůr včetně dvorní kapely, v jejímž čele stál v letech 1669–1682 právě Antonio Draghi. Bývá přičítáno také Eleonořinu vlivu, že se Vídeň za vlády tří „barokních“ císařů – Leopolda I. a jeho synů Josefa I. a Karla VI. – stala jedním z nejpřednějších zaalpských center provozování italské opery a oratoria.