Johann Adolf Hasse:
La Semele o sia La richiesta fatale

Johann Adolf Hasse se narodil roku 1699 v Bergedorfu u Hamburku. Pro jeho německý původ mu přezdívali Il Sassone („Sas“). V mládí vystupoval v hamburské opeře jako tenorista, později byl zaměstnán na brunšvickém dvoře. Po roce 1721 nastoupil cestu do Itálie, pobýval především v Neapoli. Roku 1730 byl jmenován dvorním kapelníkem saského kurfiřta a polského krále dvora v Drážďanech. Na tomto místě setrval přes třicet let, i když byl jeho pobyt přerušován častými uměleckými cestami. Jeho manželkou byla slavná zpěvačka Faustina Bordoni. Posledních dvacet let svého života strávil převážně ve Vídni a v Itálii, zemřel v Benátkách roku 1783.

Serenatu La Semele o sia La richiesta fatale (Semelé aneb Osudné přání) zkomponoval Hasse v Neapoli, kde pobýval ve dvacátých letech 18. století. Okolnosti vzniku díla nejsou známy. Jediným pramenem je rukopisná partitura díla uložená dnes v Archivu Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, která udává pouze datum provedení na podzim roku 1726, nikoli však místo či osobu objednavatele. Hlavní hudební produkce se v Neapoli v této době odehrávaly v paláci místokrále Michaela Friedricha Althanna. Není však vyloučeno, že serenata byla určena pro jiného šlechtice – z Hasseho podporovatelů by přicházel v úvahu např. Carlo Carmignani, v jehož domě zazněla roku 1725 serenata Marc’Antonio e Cleopatra, která je obvykle považována za první krok k Hasseho skladatelské slávě. Je pravdou, že v témže roce dostal hned dvě operní zakázky pro neapolské Teatro San Bartolomeo (Il Sesostrate, L’Astarto), takže v době vzniku Semely byl již známým autorem.

Z hlediska české hudební historie jsou zajímavé další osudy díla. Podle nedávných muzikologických výzkumů totiž pochází partitura serenaty z hudební sbírky hraběte Jana Adama Questenberga v Jaroměřicích nad Rokytnou. Prozatím se nepodařilo zjistit, jak se dílo do Jaroměřic dostalo. Určitou roli snad zde mohl hrát kopista Carl Joseph Brauner, který byl v polovině 20. let zaměstnán v neapolské místokrálovské kapele a kromě této serenaty zde opsal několik dalších Hasseho partitur, které rovněž náležejí do jaroměřické sbírky a jsou dnes uloženy ve Vídni (Marc’Antonio e Cleopatra, Il Sesostrate). Rovněž nevíme prozatím nic o tom, že by serenata byla v Jaroměřicích provedena.

Hasseho La Semele nese podtitul „serenata a tre“, což byla jedna z oblíbených vokálních forem doby baroka. Označovala se tak menší hudebně dramatická díla na pomezí opery a kantáty, určená pro tři zpěvní hlasy s doprovodem orchestru (con stromenti). Serenaty se zpravidla prováděly ve šlechtických palácích či zahradách, výpravnější kusy byly určeny k oslavám sňatků či jiných významných příležitostí. Způsob scénického ztvárnění byl proto dosti volný a závisel na charakteru kusu a provozovacích možnostech (např. bylo-li k dispozici divadlo), pravidelně lze předpokládat kostýmování zpěváků a zapojení barokní gestiky. La Semele patří k dramatičtějším kusům, partitura obsahuje scénické poznámky, podle čehož lze usuzovat také na hereckou akci. To, že se tato serenata blíží spíše opeře, ukazuje také její označení „drama per musica“ na deskách partitury, psané rukou hraběte Questenberga.

Libreto k serenatě La Semele o sia La richiesta fatale napsal Francesco Ricciardi, který je také autorem textu výše jmenované serenaty Marc’Antonio e Cleopatra. O jeho životních osudech a dalším básnickém díle není prozatím mnoho známo, avšak podle toho, že v této době pobýval v Neapoli (v roce 1724 je zaznamenáno jeho účinkování v několika operách a ve třicátých letech byl intendantem divadla San Bartolomeo), lze usuzovat, že na serenatě spolupracoval přímo se skladatelem, čemuž nasvědčují také určité indicie v samotném díle.

Předlohu pro text serenaty nalezneme ve III. knize Ovidiových Metamorfóz. Děj kusu by se na způsob operního „argomenta“ dal vyložit asi takto: Semelé byla neobyčejně krásná dcera thébského krále Kadma a jeho božské manželky Harmonie. Vládce bohů Iuppiter byl uchvácen její krásou a často se s ní stýkal v podobě krásného jinocha. Iovově manželce Iunoně však neuniklo záletnictví jejího chotě, a ve své nezkrotné žárlivosti se rozhodla, že Semelu zničí. Přijala podobu Semeliny staré chůvy, a zasela do duše zamilované dívky pochybnosti, zda její tolik milovaný jinoch je vskutku Iuppiter, nebo zda se za něho jen vydává. Semelé se dala zviklat a uposlechla lstivě našeptané rady, že má donutit svého milence, aby se jí zjevil v plné nádheře jako vládce bohů. Semelé zaváže Iova přísahou při vodách podsvětní řeky Stygu, že splní její jediné přání. Marně se pak Iuppiter snaží odvrátit Semelu od tohoto požadavku, neboť ví, že to znamená její záhubu, ale ani on sám nemůže zrušit nejposvátnější přísahu a musí své milence vyhovět. Při příštím setkání stane Iuppiter před Semelou jako vládce bohů s hromy a blesky. Nešťastnice v ničivém jasu shoří. Iuppiter ji však uvede na Olymp a Iunoně nezbude než se smířit se svou bývalou sokyní.

Zápletka vystavěná na konfliktu lásky, ctižádosti, nevěry a žárlivosti patří k tradičním námětům barokních libret. Francesco Ricciardi však tyto motivy zpracovává zcela moderním, pro dnešního diváka srozumitelným způsobem; v pohnutkách jednání božských postav nacházíme mnoho lidského. Iunonin hněv zrazené ženy se obrací namísto na manželovu hlavu k objektu jeho lásky, není to však jen žárlivost, co ji žene k pomstě. Mnohem více než to, že Semelé přijímá Iovova láskyplná objetí, ji popouzí to, že se tím chce vyrovnat jí, hrdé vládkyni bohů. V jejím výstupu se Semelou, v němž jí v přestrojení našeptá neblahé přání, vidíme celou šíři ženské lstivosti: nejprve jí zalichotí pro její krásu a mládí, takže se dívka ráda pochlubí svým vznešeným milencem, a teprve potom zaseje do její duše jed. Intrika se však zpočátku nejeví jako příliš účinná. Semelé se tváří v tvář smrtelnému nebezpečí zbavuje neurčitého strachu, který ji doposud tížil, a přijímá svůj úděl s radostí: konečně se povznese na roveň bohům a bude tak hodna lásky svého vznešeného milence. Iuppiter sice varuje před ničivou sílou svých blesků, osudová přísaha jej však ještě více přimkne k milence.

Tercet v závěru první části je vynikajícím hudebním zobrazením vztahů zúčastněných osob: Semelé a Iuppiter se v něžném dvojhlasu ujišťují o své lásce, zatímco Iuno proti nim vystupuje rytmickým pohybem podpořeným unisonovým doprovodem orchestru. Avšak v hudbě je již ukryt Iunonin triumf. V závěrečném ritornelu zaznívá výrazně motiv její úvodní árie; na konci středního dílu potom skladatel vede její part nad Semeliným, který je jinak celkově položen výše.

Ve druhé části se postavy dále vyhraňují. Semelé v úvodní scéně vzpomíná na nejkrásnější okamžiky své lásky a někdejší nevinnost; přírodní motivy, které se objevily již v její první árii, jsou zde ještě znásobeny a znamenitě vykresleny hudbou (vánek – vlnivý triolový pohyb, potůček – sestupná melodie v dělených violách, zpěv ptáků – houslové figurace). Ve své zaslepenosti z budoucí slávy však zůstává hluchá k rozumným domluvám svého milence, jimž se pokouší ji odvrátit: jedinou odpovědí je výčitka, že ji již nemiluje. Iuno může být spokojena, její pomsta je dokonána.

Nadcházející tragédie je uvedena ponurým recitativem accompagnato, znázorňujícím Semelino očekávání v noční tmě. Osudu se nelze vyhnout – při Iovově příchodu dívka oslněna jasem jeho majestátu umírá. Ústřední okamžik příběhu je však po hudební i dramaturgické stránce řešen dosti překvapivě. Nad mrtvou milenkou nezaznívají z Iovových úst slova vášně a bolesti, nýbrž stesky po jejích krásných očích, jež byly mimochodem mnohokrát opěvovány i v předchozím textu. Ve frivolním menuetu se Iuppiter projevuje spíše jako rokokový milovník nežli jako svrchovaný pán tvorstva. O to závažněji vystupuje následující Iunonina vítězná árie, tvořící myšlenkový i hudební most k jejímu předchozímu výstupu. Oklamaná manželka se stává hlavní osobou dramatu – obě její árie, mimochodem jako jediné v mollové tónině, představují vrchol druhé části i celého díla. Semelina árie a závěrečný ansámbl již tvoří jen jakýsi epilog, jímž je dosaženo smířlivého rozuzlení antického příběhu.

Na tomto místě nelze připomínat všechny textové i hudební finesy díla, jež lze bez nadsázky označit za jeden z nejzajímavějších plodů Hasseho italského období. Sedmadvacetiletý skladatel zde projevuje nejen nadbytek a neotřelost hudebních nápadů, ale také kvalitní školení u geniálního představitele starší generace neapolských skladatelů Alessandra Scarlattiho. Témata řady árií vykazují melodiku typickou pro galantní sloh nastupující neapolské generace, jejich další zpracování však překvapí častým užitím chromatiky a propracovaným vedením instrumentálních hlasů. V celkové výstavbě díla s neobvyklým počtem recitativů accompagnato se – podobně jako u dalších děl z dvacátých let 18. století – projevuje jeho značný dramatický talent, který mu během dalších desetiletí přinesl proslulost prvního operního skladatele Evropy.

–Jana Spáčilová