Novodobé světové premiéry komorních skladeb českého autora působícího ve Francii
středa 4. 6. 2025 / 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci, sál Václava III.
Trios pour le Clavecin, la Harpe ou le Luth
avec accompagnement d’un Violon et la Basse, 1767
Účinkuje Trio Unitas:
Magdalena Malá – klasicistní housle
Helena Matyášová – violoncello
Petra Matějová – kladívkový klavír
Program
Trio pour le clavecin, la harpe ou le luth avec accompagnement d’un violon et la basse, Paris 1767
Trio č. 1, C dur
Allegro moderato – Menuet, Mineur – Presto
Trio č. 2, B dur
Allegro moderato – Menuet, Mineur – Allegro
Trio č. 3, E dur
Allegro – Musette (Lent), Mineur – Presto
Trio č. 4, a moll
Allegro moderato – Menuet, Majeur – Presto
–přestávka–
Trio č. 5, Es dur
Allegro – Menuet, Mineur – Presto
Trio č. 6, A dur
Allegro – Andante – Gigue (Presto)
Trio č. 7, F dur
Allegro – Andante – Allegro
Trio č. 8, Es dur
Allegro – Andante – Tempo di Minuetto, Mineur
Dochovaný hudební odkaz Josepha Kohauta (1734–1777) není rozsáhlý a zahrnuje zejména hudební druhy oblíbené ve Francii druhé poloviny 18. století. Barvitý a zcestovalý život hudebníka z něj však dělá velmi zajímavý příklad ke studiu hudebního provozu v osvícenské Evropě.
V české literatuře se tradičně používá počeštělá a zároveň fonetická verze jeho jména: Josef Kohout, která je samozřejmě vhodnější pro skloňování v češtině a podtrhuje hudebníkovy vazby na české země. Zároveň však představuje modernizovaný pravopis. V 18. století se totiž dvojhláska „ou“ psala jako „au“. Dle dochovaných zkomolenin jména ve vídeňských a pařížských pramenech pak můžeme předpokládat, že se vyslovovalo „Kohot“. Nechť si tedy čtenář sám rozhodne, jakou formou bude jméno číst, v písemné podobě bude zachován dobově užívaný tvar.
Joseph Kohaut se narodil ve Vídni v paláci rodu Esterházyů jako nejmladší z osmi dětíz Čech pocházejících Jakuba Josefa Kohauta (1678–1762) a Anny Elisabety rozené Faladin, resp. Faladové (1701/1702–1736). Otec pocházel ze Sezemic u Pardubic, u záznamu o své svatbě (1718) však ve Vídni uvedl jako původ Prahu. Matka měla dle téhož záznamu v matrice svateb katedrály sv. Štěpána žít před svatbou s rodiči v Olomouci. V olomouckých matrikách se však toto poněkud vzácné příjmení nepodařilo nikde dohledat. V současné době se jméno sporadicky vyskytuje v jižních Čechách, což vybízí k hypotéze, že Anna Elisabeta pocházela právě z lokality v blízkosti statků Schwarzenberků, pro které Jakub v té době pracoval jako komorní hudebník. Roku 1728 se rodina se čtyřmi dětmi nastěhovala do paláce rodu Esterházyů na Wallnerstraße a otec se stal učitelem loutny mladého knížete Pála Antala. Zde se také narodil nejmladší syn, pokřtěný 11. července 1734 jako Procopius Pius Josephus. Za kmotra mu šel prvorozený syn hraběte Kolowrat-Krakowského, nejvyššího kancléře v Čechách.
Prostředí paláců vysoké šlechty jistě formovalo mladého hudebníka, o jehož vzdělání nemáme přímé doklady. Na loutnu se pravděpodobně učil hrát od svého otce. Sám o sobě později napsal: „Mohu se těšit, že mám přízeň všech velkých pánů, jelikož jsem vždy u stolu kavalírů a dam a konverzuji s nimi, poněvadž se nesmírně zajímají o cizí země.“ (dopis knížeti Radziwiłłovi, Janov 5. ledna 1760). Přízeň vysoké šlechty řídila zřejmě takřka celou hudebníkovu kariéru, jak to bylo ostatně v této době obvyklé.
Je možné, že první ze svých cest uskutečnil loutnista již v 16 letech. Na podzim 1750 totiž odjel tehdy ještě hrabě z Kaunitz-Rietbergu na vyslaneckou misi do Paříže a měl s sebou stočlenný doprovod. V něm byl v pozici snad osobního sekretáře a hudebníka Josephův starší bratr Karl. První doklad o Josephově prvním zaměstnání máme až z roku 1753, tedy po skončení pařížské mise, kdy byl najat do služeb knížete Hieronima Floriana Radziwiłła z významného litevského rodu. Žádné ze skladeb, které tam zkomponoval, se nedochovaly. V oblasti dnešního Polska a Běloruska setrval Joseph Kohaut až do jara 1759, kdy se mu s přímluvou Kaunitze podařilo ze služby od tyranského knížete odejít. Vybaven doporučujícími dopisy od Kaunitze pro přední italské šlechtice se vydal v doprovodu kolegy z Radziwiłłovy kapely Georga Noëlliho, hráče na pantaleon, z Vídně obratem do Itálie. Jejich cesta trvala přes šest měsíců a zahrnula Benátky, Padovu, Vicenzu, Veronu, Mantovu, Milán, Turín, Alexandrii a Janov. Zde vystupovali na koncertech a usilovali o stálou pozici, krátce byli zaměstnáni i v divadle Falcone v Janově. Na tamní konzervatoři se také dochoval opis Kohautova flétnového koncertu, který ukazuje dobrou znalost technických možností traversa a klade velké nároky na interpreta. Dosud nebyl novodobě proveden.
Italská cesta nepřinesla kýžené nové zaměstnání, o necelé dva roky později však máme doložen Kohautův pobyt ve Francii. Nejpozději v červenci 1762 již byl členem orchestru prince Louise-Françoisede Bourbon-Contiho. Ten se stal stěžejní postavou Kohautovy pařížské kariéry. Po rozpuštění Contiho orchestru roku 1771 totiž ztrácíme indicie o Kohautově dalším působení. Hudebník zemřel 12. května 1777 v Paříži na následky neznámé nemoci a zcela zadlužený.
Díky všeobecně uznávaným schopnostem pařížských hudebních nakladatelů se dochovala i většina dnes známých Kohautových děl. Ta zahrnují komické opery, velká moteta, sólové ariety s doprovodem orchestru a komorní instrumentální kusy – tria pro harmonický nástroj (cembalo, loutnu, harfu) s doprovodem houslí a basu. Z původních tří sbírek se kompletně dochovala jen jedna, kterou celou uslyšíme na dnešním koncertu.
U dochovaných trií se nejedná o sbírku v pravém slova smyslu. Série trií totiž byla vydána jako periodická publikace. V pařížském tisku ji inzerovali v listopadu a prosinci 1766. Předmětem série publikací s měsíční periodicitou, které si bylo možno výhodně předplatit, byla vždy jedna arieta s doprovodem orchestru a jedno trio. Bylo možné odebírat pouze ariety nebo pouze tria. Inzerát upřesňuje také, že: „každý výtisk bude podepsán a parafován autorem.“ V této podobě se dochovalo celkem osm trií, vždy s perem doplněným měsícem vydání – leden až srpen 1767, dále s parafou autora. Ariet se dochovalo jen šest, vydaných jich ale bylo deset. Původní plán dvanácti skladeb pro každé obsazení tedy nebyl dokončen. Z jakého důvodu se to stalo, není známo.
V případě trií i ariet se jedná o tisk na základě rytin, tedy o techniku vydávání hudebnin, která dosáhla v Paříži velkého rozmachu právě ve druhé polovině 18. století. Jak tomu obvykle bylo u takto vydávaných hudebnin, jedná se o samostatné nástrojové party a ne o partituru, tedy o materiál vhodný k přímému provozování.Kohautova tria jsou výjimečným počinem v kontextu v Paříži vydávaných děl, a to nejen jako periodická publikace, ale také svým určením pro loutnu. Na titulním listu doporučené obsazení tedy pro cembalo, harfu nebo loutnu s doprovodem houslí a basu odráží možnosti provozování v orchestru prince Contiho, s jehož fungování jsou tria jistě spjata. Nacházeli se zde kromě loutnisty Kohauta také vynikající cembalista Schobert (který okouzlil malého Mozarta) a harfenista Schencker. Na všechny tyto nástroje jsou tria hratelná, v případě harfy je třeba trio č. 3 hrát v Es dur, obvyklém ladění harfy tohoto období. Princ Conti měl ve svém majetku v pařížském Templu také několik kladívkových klavírů a můžeme se tedy domnívat, že i v tomto obsazení byla díla prováděna. Časté zdvojené oktávy v levé ruce v base totiž sice mohou odkazovat na zápis basových strun barokní loutny, ale také mohou záměrně podpořit slabší basy u prvních kladívkových klavírů. Nástroje, který v této době teprve získával na své zvukové kvalitě a oblibě. Svojí strukturou tria odpovídají galantnímu repertoáru druhé třetiny 18. století, v němž se rozvíjí sonátová forma na pozadí stále živých tanečních forem. Tria jsou na pomezí mezi sonátami s doprovodem houslí ad libitum a klavírními trii. Basový nástroj, tedy violoncello totiž pouze kopíruje basovou linku harmonického nástroje, zatímco housle již částečně s harmonickým nástrojem komunikují a předávají si motivy. Úseky, v nichž housle přebírají motivický materiál, jsou v harmonickém nástroji zapsány pouze ve formě číslovaného bassa continua.
Nástrojovým určením tvoří tria jakýsi pomyslný most napříč stoletím od loutny, která ztrácela na konci 17. století výsadní postavení a nahradilo ji cembalo, až k harfě, která v poslední třetině 18. století zcela ovládla pařížské hudbymilovné kruhy. I když se ještě nejedná o čistou formu klavírního tria, ukazují tyto skladby na zajímavou etapu jeho vývoje. Svým hudebním obsahem pak odrážejí barvitý a na různé inspirační zdroje bohatý život svého autora, který za svůj krátký život procestoval kus Evropy, než se natrvalo usadil v Paříži.
—Jana Franková
Party ke klavírním triím lze zdarma stáhnout na adrese https://imslp.org/wiki/Category:Kohaut%2C_Joseph
Fotografie z představení
Foto Ivo Zatloukal
