středa 5. 6. v 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci
Program:
Op. 9
Freundschaft oder Liebe
Die Klage
Op. 18
Vyšehrad
Lásky blaženost
Dívka neznámá
Zastaveníčko
Der König in Thule
Op. 15
Chasse
Op. 17
Mein Schicksal
An Amalien
Op. 12
Die drei Sterne
Svazek III písní českých
Modré oči
Vzdychání
Rozjítí
Zklamaná láska
Soužení lásky
Op. 5
Thema con variazioni
Op. 22
Wanderlieder
Op. 21
Dívka věrná
Břetislav
Ondřej Benek – tenor
Jan Tuláček – Romantická kytara
fotografie: Michal Málek
František Max Kníže
„…uznávaný vlastenecký skladatel, který se proslavil svými písňovými skladbami (kdo by neznal jeho Břetislava a mnoho dalších),“ píše František Škroup u příležitosti posmrtného vydání Knížetovy Pastorální mše D-dur v roce 1843.
Skutečně, několik z těch celkem šestnácti českých písní s doprovodem kytary nebo klavíru vydaných ve třech sešitech zlidovělo a zejména balada Břetislaw (“Když měsíček spanile svítil“) se šířila v mnoha opisech. Byla vydávána opakovaně v českých zpěvnících, ale také v německémpřekladu a dochovaly se i parodie. Tato píseň o „rytířském činu sympatického našeho knížete“ se stala jedním z největších českých písňových hitů 19. století. Je zajímavé, že text barvitě popisující únos Jitky ze svinibrodského kláštera je svým epickým charakterem blízký kramářské písni a vymyká se obvyklému dobovému lyrickému typu. My jsme se rozhodli pro verzi, kterou si i s hudebním doprovodem opsal z původního vydání Karel Hynek Mácha a místy vylepšil původní Hukalův text. Mácha uměl hrát na kytaru a Knížetovy písně Břetislaw a Djwka věrnáprý měl ve velké oblibě. To snad můžeme Sabinovi, který nám tuto vzpomínku zachoval, věřit.
František Max Kníže byl ze sedmi sourozenců zřejmě jediný, kdo se dožil dospělosti. Františkův otec Tomáš Kníže, šafář na tachlovickém panství západně od Prahy (zmiňován někdy jako ovčák), si vzal vdovu Kateřinu Královou z Hořelic 29. října 1776. František se narodil 7. září 1784 v Drahelčicích v domě čp. 4.
Dlouho pak nemáme o F. M. Knížeti téměř žádné informace. Až jako 29letého jej zastihujeme v Praze.Provinční Praha, kde stále silně působí vliv osvícenství a hudební kultura již spíše jen těží ze vzpomínek na proslulost „Mozartova“ města, se po bitvě u Jeny (1806) stává, byť na chvíli,středem romantického hnutí. Do Napoleonem neobsazených Čech přesídlili němečtí básníci a spisovatelé jako Achim von Arnim, Clemens Brentano, Theodor Körner a další. Rakouský státní bankrot roku 1811 pak znamenal omezení finančních možností mecenášů, byly rozpouštěny šlechtické kapely a hudební produkce se přesouvají do měšťanských salónů. Můžeme spekulovat, zda Kníže nenabyl své jistě značné zběhlosti ve hře na několik nástrojů nejdříve právě v některé takové kapele.
Teprve 9. dubna 1813 nalézáme zmínku o účasti Františka Maxe Knížete při provedení kvartetu pro flétnu, housle, violu a kytaru skladatele Johanna Gänsbachera (1778–1844) v rámci „večerní hudební zábavy“ v Praze. O tomto koncertu v Redutním sále,na kterém zazněl pro svou dobu typický dramaturgický mix orchestrálních kusů, operních árií a komorní hudby, se pochvalně vyjadřuje recenze Carl Marii von Webera (1786–1826) pro list Der Sammler. Weber totiž, právě zásluhou přítele Gänsbachera, nastoupil 1. dubna téhož roku do funkce kapelníka pražského Stavovského divadla.
Weber rázně začal své tříleté působení v Praze rozpuštěním operního souboru. Ihned angažoval hudebníky a zpěváky do nově budovaného ansámblu a zde již nalézáme Knížete u pultu viol. Ve Weberově seznamu hudebníků opery z roku 1816 je u jeho jména poznámka: „hraje také na kytaru a fagot“. Jako violista a fagotista byl Kníže členem orchestru Stavovského divadla dlouhá léta, naposledy je tak zmíněn roku 1838. Ve Weberových denících z pražského období figuruje několikrát jako kumpán v kavárně, při punči a na plovárně (roku 1815 byla na dřevěných lodích na Vltavě zřízena větší plavecká škola). Kníže pak dvakrát navštěvuje Webera ještě i v jeho novém působišti v Drážďanech a doprovází ho v říjnu 1817 do Prahy, kam Weber přijíždí na svatbu se svou nevěstou, tehdy zpěvačkou Stavovského divadla, Carolinou Brandtovou.
Václav Jan Tomášek (1774–1850), známý pražský hudební skladatel a pedagog, uvádí Knížete v seznamu svých žáků v roce 1814 (seznamy z let 1803–1813 se ovšem nedochovaly). Knížeti bylo tehdy třicet let a musel se hudební skladbě věnovat již předtím. Své první kompozice začal publikovat u významného pražského nakladatele Marca Berry. Jsou to většinou krátké nenáročné kusy, tance a variace pro sólovou kytaru. V listu Prager Zeitung bylo v květnu roku 1814 oznámeno vydání Knížetových kytarových opusů číslo 4, 6, 7 a 8. Další rychle následovaly a všech celkem 14 dochovaných opusů určených pro sólovou kytaru bylo vydáno do roku 1818. Ze strany zákazníka, doma muzicírujícího amatérského kytaristy, zde byl patrný velký zájem o další a další pokud možno pohodlně hratelné a líbivé skladby. Kníže vycházel vstříc tomuto požadavku i poptávce po úpravách populárních operních či tanečních melodií pro kytaru.
Kytara byla módním nástrojem počátku 19. století a Kníže jistě věnoval nemálo času výuce hry na tento nástroj. Několik opusů je již roku 1814 věnováno jeho žákům, jak je výslovně uvedeno na titulní straně. V Českém muzeu hudby se dochovaly Knížetovy autografy kytarových skladeb pro hraběte Eduarda Clam-Gallase. Roku 1820 vydal Kníže první díl své podrobné kytarové školy Vollstaendige Guitarre-Schule („dle vlastních názorů s ohledem na nejlepší školy“) a roku 1822 druhý díl, obě u nakladatele Enderse v Praze. Pod svým jménem uvádí: „skladatel a teoreticko-praktický učitel“. Vollstaendige Guitarre-Schule je jediná kytarová škola na území Rakouského císařství vydaná jinde než ve Vídni. Roku 1825 vychází ještě zkrácená verze pod názvem Fundament für die Guitarre. O deset let později si tuto školu opsal a přeložil do češtiny Mácha a věnoval ji své Lori pod názvem „Počátkowé cwjčenj se we hře na Guittarru“. Rukopis je dnes bohužel ztracen.
Vraťme se ještě do roku 1816, kdy v Praze koncertuje Mauro Giuliani, největší kytarista své doby. Je o tři roky starší než Kníže, který mu věnoval své Variace op. 4. Za Weberova řízení hraje Giuliani s velkým úspěchem vlastní koncert pro kytaru a orchestr op. 30 a také pot-pourri pro dvě kytary, kde ho doprovází na druhou kytaru Joseph Sellner, hobojista a Knížetův kolega z orchestru. Lze se jen dohadovat, proč se Kníže – „virtuos na kytaru“, jak ho dobový tisk označoval – nestal tehdy Giulianiho spoluhráčem. Weber ve zprávě o tomto koncertu napsal: „Pot-Pourri pro dvě kytary, ačkoli je pan Sellner doprovázel se ctí, bylo méně uspokojivé a zdálo se méně bohaté, zbavené stínu a světla, které dává orchestrální doprovod.“
Klíčem k Františku Maxi Knížeti jako skladateli však určitě nejsou jeho vydané sólové kytarové kusy. Je to jeho tvorba písňová a později i ceněná a oblíbená hudba chrámová. Snad jen dodnes hrané drobné kytarové Capricio z op. 15 má ducha Knížetových romantických písní.
První sbírku pěti německých písní vydal v roce 1815 jako svůj op. 9. Následuje op. 12 s pěti zhudebněnými básněmi již zmíněného německého autora T. Körnera, vše vydáno v nakladatelství Marca Berry. Op. 13 (6 Lieder, vydané u Enderse v Praze) se bohužel nepodařilo lokalizovat. Op. 17 obsahuje tři německé písně, dvě z nich jsou zhudebněním juvenilií později váženého pražského soudce a c.k. tajného rady Leopolda O. Henneta. Vesměs jsou tyto výše uvedené německé písně psány pro barytonový hlas. Jejich melodika s ozdobami (obaly a oporami) je ovlivněna singspielem a operou . Autor často vypisuje pokyny pro změnu tempa a charakteru výrazu. Až na jednu výjimku, v případě krátké písně Mein Schicksal, jsou to písně strofické.Všechny jsou doprovázeny kytarou. Mají předehry a dohry, ale vlastní doprovod je stylizován velmi úsporně a efektivně.
K první české sbírce op. 18 Patero Pjsnj pro geden hlas při kytaře neb fortepianu w hudbu uwedených a obětowaných swemu Přiteli a Wlastenci WÁCLAWOWI RŮŽKOWI od FR: MAX: KNJŽE vydané opět u M. Berry v roce 1818 připojil Kníže „Připomenutí“, které při zachování původní ortografie zní:
Pjsně tyto toliko k swé ljbosti sem složil, žádage se bljžiti k národnjm zwukům, J ljbily se mnohým který slyšeli ge, a žádali, bych ge u weřegnost wydal, pročež osmělugi se k tomu gegich slowem, a ač tento způsob hudebnj, totiž bezewšeho stejnokročného chodu (taktu) žádná nowota nenj, přec aspoň zde dwěma pjsněma začjnám cosi poněkolik wěků nebýwalého. Žádám ale, aby nebyly posuzowaný dle fortepiana, neb wlastně pro kytaru skládáný gsau, a toliko na žádost k nim fortepiano připogeno.
Alternativní verze doprovodu na klavír je skutečně téměř beze změny přepsaný kytarový part a tak tomu bude i u všech dalších Knížetových písní. Daleko zajímavější je zmínka o národních zvucích a nebývalosti písní psaných bez metrického označení. Kníže zhudebňuje i ve svých dalších českých písních většinou básně Václava Hanky (1791–1861). Zde se však zaměřme na píseň Wyšehrad, která je zdaleka nejoriginálnější z celé sbírky. Zajímavé je již to, že se jedná o zhudebnění tzv. „Písně vyšehradské“, totiž prvního rukopisného padělku z Hankovy dílny, který byl „nalezen“ v roce 1816. Kníže text samozřejmě považoval za původní „z XII-ho wěku“. Složil k němu prokomponovanou hudbu, která nemá takty, každá fráze končí korunou, každý verš má předepsán specifický způsob přednesu a hudba neustále dramaticky moduluje a mění charakter. Kníže hledal hudební tvar, kterým by vhodně doplnil „starobylou“ báseň a zřejmě si představoval improvizace staročeských bardů na ono pověstné „varyto zvučno“, jak tomu nasvědčuje užití arpeggiovaných akordů, známé i později z daleko slavnějšího Vyšehradu z Mé vlasti. Vtipné je, že i rytmus a melodický obrys krátké fráze na konci předehry Knížetova Wyšehradu je totožný s oněmi Smetanovými „harfami věštců“. Píseň Djwka neznámá je také zpracována bez vyznačeného metra.
Pod opusovým číslem 21 vydal Kníže druhý sešit pěti českých písní Pisně pro geden hlas při Kytaře neb Forte-Pianu w hudbu uwedené a Wysoce Urozené Slečně Ažbětě z Šliku hraběnce na Pasaunu a na Bjlém Kostelci obětowané od FR: MAX: KNJŽE pravděpodobně v roce 1819. Na prvním vydání této sbírky není uvedeno jméno vydavatele, adresa ani číslo tisku. Kníže píše Hankovi a žádá ho o přátelskou pomoc: chce písně poslat hraběnce Šlikové a potřebuje aby mu Hanka (zřejmě německé) věnování trochu „wyšňořil“.
Kromě již zmíněného Břetislawa a dalších obsahuje tento druhý sešit také kuriózní česko-ruskou píseň z období napoleonských válek líčící věrnost dívky, která prohlédla vymyšlenou historku ruských vojáků snažících se ji svést.
Hlavně na základě těchto dvou českých sbírek se Kníže „co důstojný nástupce a soupeř Tomáška v oboru prostonárodních písní osvědčil“. Je pravdou, že melodika většiny Knížetových českých písní je jiná, možná opravdu lidovější a prostší, i když o podobnosti třeba Břetislawa s představou ideálu nezkažené české lidové písně, k jejichž sběru vyzýval Hanka roku 1814, si dovolíme pochybovat. Kníže si ve svých českých písních pohrává s členěním na periody a často přidává frázi melodie nebo pár taktů dohry navíc, takže očekávaná pravidelnost mizí. Možná to má být jakýsi rys odlišující českou od německé soudobé písně?
Hudbymilovné hraběnce Elise von Schlick ještě později vepsal Kníže do památníku s datem 12. 7. 1821 jinde nepublikovanou baladu na Goethovu báseň z Fausta. Je to jediná jeho píseň psaná pouze s doprovodem klavíru, ovšem stylizace doprovodu je kytarová a velmi podobná té z písně Břetislaw.
Dochovala se nám také, poprvé snad v podání Františka Bačkovského (1888), zvláštní „vlastenecká“ historka, která by se musela odehrát někdy po roce 1817: Kníže prý zhudebnil báseň národního buditele Františka Šíra (1796–1867) Bitva na Žižkově (myšlena tedy husitská bitva na Vítkově) „a sestavil mohutný sbor 300 mužských hlasů, který ji na Stavovském divadle pražském přednésti měl.“ Produkce však byla policejně zakázána.
Roku 1822 vydal Kníže své poslední opusované dílo (op. 22). Je to tentokrát cyklus německých písní Wanderlieder s doprovodem kytary či klavíru. Je otázkou, zda Wilhelm Marsano (1797–1871), pražský rodák, básník, libretista a voják, napsal dějově provázaný cyklus šesti básní přímo pro Knížete. Každopádně nebyly před tímto prvním zhudebněním publikovány a teprve později se cyklus stal známějším ve zhudebnění Heinricha Marschnera. Námět je vysloveně romantický – zamilovanost, neopětovaná láska, pouť, návrat domů (hudba z první části se též vrací) a tragický konec. Každá píseň může být hrána samostatně, ale teprve celek působí svou sevřeností. Je to vůbec první cyklus písní komponovaný původně s kytarovým doprovodem. Typ Wanderlieder je poetickým žánrem sui generis, velmi oblíbený v raném romantismu, ale i později.
Kníže ještě neměl problém s později čím dál vyhraněnějším protikladem české versus německé kultury a jako většina ostatních z první generace českých obrozenců se pohyboval v pražských kruzích jak německojazyčných, tak českojazyčných.
Kníže se oženil s přední herečkou Stavovského divadla Terezií Brunetti (1782–1864) někdy po té, co v roce 1823 zemřel její první manžel. Brunettiová před lety krutě zlomila srdce Weberovi, o čemž Z. Němec v knize „Weberova pražská léta“ píše:
Brzy po svém příchodu podlehl (Weber) vyzývavé kráse Terezie Freyové; Freyová… se provdala za tanečního mistra signora Brunettiho, který znamenitě prováděl svůj mistrovský kousek – vyjít tři kroky nahoru po kolmé zdi. Brunettiová, koketní plavovláska krásných modrých očí a ohnivého temperamentu, byla sice v roce 1813 již čtrnáct let vdána a měla již dvanáctiletou dceru, to jí však nepřekáželo, aby nezůstala neomezenou a hodně rozmarnou paní mužských srdcí.
Kníže údajně před jejím oknem často v noci koncertoval, jak zmiňuje O. Teuber (Geschichte des Prager Theaters).
Roku 1826 vydává Kníže sbírku cvičení pro zpěváky Charakteristische Singübungen. V témže roce měla ve Stavovském divadle premiéru jeho „baletní smíšenina s Policinellem“ Přelstěný stařec. Víme, že Kníže napsal hudbu ještě k několika pantomimám, ta je však dnes nezvěstná.
Poslední, třetí sešit českých písní vyšel bez opusového čísla až v roce 1829 v novém pražském nakladatelství Václava Alexe Ryby (syna rožmitálského kantora J. J. Ryby). Podařilo se nalézt zajímavý detail o Knížetově kompoziční práci – vjednom z dochovaných dopisů žádá Kníže Hanku o překlad přiloženého textu německé básně. Cituji:
Welikau radost by ste my učinil kdyby ste tak dobrý byl a tu zadu připogenau pjseň v češtinu přeložil, tak svobodně gak se Wám ljbj, gen aby obsah a částka slabyk zustala, y žádám bych gi pod Wašjm gmenem: dle německeho od Hanky vidati směl, gá gjž na tu pjseň – gestli mně otcowská láska nemeyli – dobře zdařenau hudbu mám, a rád bych gj w ten swazeček k těm, které od Wás očekáwám připogil. Pěkne pozdravenj choti Waší by se přimluvila aby ste neoslyšel Wašeho starého přjtele.
A skutečně Hanka tuto prosbu plní – v sešitě je otištěn jeho překlad pod názvem Vzdychánj. Jak se ukázalo po transliteraci textu z dopisu, předlohou je několikrát časopisecky otištěná báseň Erinnerung Christiana Albrechta Schadenhausena. Těmi dalšími písňovými texty, které Kníže od Hanky očekával, jsou zřejmě Rozgjtj a Sauženj lásky. Ty totiž na rozdíl od ostaních Knížetem zhudebněných Hankových básní, nebyly publikovány v žádné Hankově básnické sbírce.
Ke svému zaměstnání v orchestru Stavovského divadla přibírá Kníže v roce 1833 funkci ředitele kůru u sv. Ignáce v Praze a od roku 1836 u sv. Havla. Bez úspěchu se roku 1839 ucházel o místo metropolitního varhaníka u sv. Víta po J. N. A. Vitáskovi.
Josef Krasoslav Chmelenský (1800–1839) začíná v roce 1835 vydávat Wěnec ze zpěwů wlastenských, první české hudební periodikum. Chmelenský říká:
K štěstj gsem znám téměř se wšemi wýborněgšjmi hudebnjky pražskými, a tak se mi podařilo ge k tomu nakloniti, že mi we wšem nápomocni býti chtěgj. Negenom ti mužowé, gichžto pjsně se giž wjce než dwadcet let českau zemj mile rozléhagj: Tomášek, Witásek a Knjže, ale i wšickni mladšj hudebnj umělci: Škroup, Gelen, Kittl a t. d. z pauhé lásky k gazyku swému milému beze wšeho zisku toto djlo národnj swými uměleckými plody podporowati gsau sljbili, začež gim co neywraucněgi děkowáno buď.
Kníže však zřejmě slib nesplnil, neboť žádná jeho píseň ve Wěnci otištěna nebyla.
V úloze chrámového hudebníka zkomponoval tři pastorální mše (D, F a G, první dvě vyšly tiskem u Hoffmanna), dvě velké mše (F, G), malou mši a několik dalších skladeb. Německy psaný deník Bohemia uvádí v roce 1836:
1. listopadu jsme v kostele sv. Havla slyšeli novou mši F dur od pana Knížete, jehož známe z té nejvybranější strany díky několika kompozicím vlasteneckých písní. Těší nás, že jsme také ve větších dílech našeho udatného rodáka našli jen samé chvályhodné a vynikající věci. Pan Kníže se ve své mši přísně drží jednoduchého, ušlechtilého církevního stylu a vše v ní – zpěv, vedení hlasu, figurace, kánon i fugato – dýchá skutečně procítěnou zbožností.
Zejména Missa pastoralis in D byla velmi oblíbená po celé 19. století a byla údajně hrána častěji než Rybova Česká mše vánoční. Pastorální mše je dnes bohužel zatím jediná důležitější Knížetova skladba, kterou máme zaznamenanou na CD (Rosa Classic, 2006), nepočítáme-li nahrávky několika písní skupinou Spirituál kvintet (1981).
František Max Kníže zemřel na zástavu srdce v lázních na Žofínském ostrově 23. července 1840.
–Jan Tuláček
Napsali o představení
Recenzi představení na portálu Opera Plus si můžete přečíst zde.