pondělí 3. 6. v 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci
Program:
Leoš Janáček (1854–1928): Introitus In nomine Iesu
Giovanni Gabrielli (1554–1612): Canzon á 5
Leoš Janáček: Suscepimus Deus, Regnum mundi
Alessandro Grandi (1586–1630): Sonata SOPRA DEUS MISERATUR NOSTRI
Gregorio Allegri (1582–1652): Falsobordone – Miserere
Giovanni Valentini (1582–1649): Sonata á 5
Leoš Janáček: Exaudi Deus
Leoš Janáček: Fuga A dur
Leoš Janáček: Exurge Domine, Communio – Fidelis servus
Marco Uccellini (1603–1680): Sinfonia decima nona á 4
Giovanni Battista Bovicelli (1550–1594) / (Gabucci, Giovanelli): Falsobordone – Magnificat
Musica Florea
housle – Magdalena Malá, Simona Tydlitátová
viola – Lýdie Cillerová
violoncello – Marek Štryncl
kontrabas – Ondřej Štajnochr
varhanní pozitiv – Filip Dvořák
theorba – Přemysl Vacek
Soprán – Barbora Kabátková, Stanislava Mihalcová
Alt – Daniela Čermáková
Tenor – Hasan El Dunia
Bas – Jaromír Nosek
um. vedoucí – Marek Štryncl
Je známo, že se jedenáctiletému Leoši Janáčkovi stal učitelem vynikající sbormistr a skladatel Pavel Křížkovský. A to ve fundaci augustiniánského kláštera Králové na Starém Brně (1865–1869). Pro náš koncert je zajímavé, že se zde Janáček učil generálbasu a kontrapunktu, který Janáčkovi zprostředkoval styk s barokní a renesanční kompoziční technikou. Tu vtělil zejména do malých liturgických sborových skladeb na latinské texty. Tato díla respektovala palestrinovský styl, který byl prosazován a pěstován v rámci tzv. ceciliánské reformy církevní hudby. Je zřejmé, že liturgické skladby sotva dvacetiletého Leoše Janáčka vznikly jako samostatné skladby nad rámec školních povinností a osnov. Často se opírají o gregoriánský nápěv a v několika případech se k pěveckým hlasům přidávají varhany, které však mají jen podpůrný charakter. Proto jsme si dovolili doprovod obohatit smyčcovou instrumentací, aniž bychom cokoli přidali nebo ubrali na kompozičním záměru autora. Též jsme tak učinili v jeho Fuze A dur pro klavír, kterou Janáček napsal během svého studia v Lipsku roku 1879–1880, a která svědčí o pozoruhodné barokní inspiraci autora.
S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že hudební baroko bylo ve své počáteční fázi (kolem roku 1600) italskou revolucí. Revolucí slova. Emocionální náboj slov si měl podřídit hudební složku. Snaha o vyjádření extrémních emocí vedla k objevování nových výrazových prostředků a hudebních forem, což se neobešlo bez vzniku nových hudebních nástrojů. Téměř všechny nástroje dnešního symfonického orchestru mají svůj původ v době barokní. Část koncertu věnujeme těm autorům, u kterých se dá předpokládat, že se jejich skladby staly „obětí“ zmíněné revoluce. Záměrně jsme také vybrali skladby starší předbarokní formy – falsobordony G. Allegriho a G. B. Bovicelliho. Zejména tyto skladby budeme interpretovat „v novém stylu“ raně barokních kompozičních a výrazových experimentů, o kterých víme, že byly hojně užívány. A to nejen v nově napsaných skladbách, ale i ve starších duchovních dílech, které původně s tímto novým stylem neměly nic společného. Nápadná jistě bude improvizační technika tzv. diminucí. Jednoduše řečeno, jedná se o většinou rychlé ozdobné skupiny not (passaggi) menšího i překvapivě většího rozsahu, které „zahušťovaly“ a propojovaly různé intervaly delších not. Překvapující budou poněkud archaicky znějící ornamenty a experimenty nepřipravených disonancí a držených prodlev, které jakoby nerespektovaly harmonická a kontrapunktická pravidla. Je zřejmé, že se i tehdy dospívalo ke klastrově disonantním souzvukům, které nám budou někdy připomínat kompozice 20. století. Podkladem pro techniku diminucí a specifických ozdob nám budou Breve et facile maniera d’essercitarsi (Rome 1593) G. L. Confortiho z roku 1593 a Regole Passaggi di musica (1594) odkud pochází Falsobordone Magnificat, který Bovicelli poskládal s autorů Gabucciho a Giovanelliho a přidal k němu příklad bohatě ozdobeného prvního hlasu.
–Marek Štryncl
fotografie: Michal Málek
Napsali o představení
Recenzi představení na portálu Opera Plus si můžete přečíst zde.