čtvrtek 6. 6. v 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci
UPOZORNĚNÍ:
Z důvodu nemoci dochází ke změně programu, který nahrazuje původní „Písně s průvodem fortepiana“. Za neočekávanou změnu se omlouváme.
Program:
Václav Jan Křtitel Tomášek (1774-1850)
Sonáta d moll op. 9
Adagio patetico – Allegro assai – Adagio (Fantasie)
Allegro con fuoco
Adagio ma non troppo
Menuetto. Presto
Prestissimo
— pauza —
Sonáta B dur, op. 10
Allegro cantabile
Andante con moto
Menuetto
Allegretto grazioso
Petra Matějová – hammerklavier
fotografie: Michal Málek
Sedm Tomáškových klavírních sonát představuje znovuobjevený poklad klavírní literatury prvních let 19. století nejen českého významu, bořící zcela mýtus o absenci dobré hudby v Čechách před Bedřichem Smetanou. Zejména první dvě – pětivětá Sonáta d moll op. 9, obohacená po vzoru milovaného Mozarta o úvodní Fantasii (jako Fantasie a Sonáta c moll, K. 475 a 457), a standardně čtyřvětá Sonáta B dur op. 10 – bychom mohli jen s mírnou nadsázkou nazvat jakýmisi klavírními symfoniemi. Obě trvají kolem 30 minut a jsou skvělou ukázkou pozdně klasicistní bohatě rozvinuté sonátové formy. Dokonalá a přísná klasicistní forma, kterou však Tomášek po roce 1806 definitivně opustil, je zpracována vpravdě romantickým hudebním jazykem, a některé pasáže (např. provedení sonátového ronda, závěrečné věty ze Sonáty B dur) bychom bez váhání mohli připsat skladatelům jako F. Mendelsshon nebo R. Schumann.
Významné místo v Tomáškově tvorbě zaujímají písně. Řadu jich napsal na texty J. W. Goetheho, Friedricha Schillera a dalších. I obrozeneckému hnutí prokazoval cenné služby svými písněmi na texty Rukopisu královédvorského a básně obrozeneckých básníků jako Václava Hanky, Josefa Krasoslava Chmelenského a dalších, dnes už méně známých buditelů. Tomášek se ve svém vlastním životopise (který vycházel pod názvem „Selbstbiographie“ v německém hudebním časopise „Libussa“ v letech 1845–1850) chlubí korespondencí s Goethem, který prý chválil Tomáškovo strofické zhudebnění jeho veršů jako výraz dokonalého porozumění. Básnické předlohy F. Schillera Tomášek naopak (až na několik výjimek) prokomponoval, a ty pak svým dramatickým vystavěním připomínají někdy i miniaturní kantáty.
Gottfried August Bürger napsal svou baladu Lenore v roce 1773 a od té doby byla inspirací dalším básníkům, výtvarníkům i hudebním skladatelům (k nim patří např. náš K. J. Erben a jeho Svatební košile nebo Havran E. A. Poea). Asi jako první zhudebnila text balady Maria Theresia Paradis v roce 1790, Antonín Rejcha pak 16 let později, Franz Liszt předlohu použil pro svůj první melodram (1857). Tomáškovo zpracování z roku 1805 je strhujícím dílem vytěžujícím Bürgerovu báseň naprosto dokonale. Vykreslil mistrně měnící se nálady postav od smutného toužení Lenory přes její rouhání k následné úzkosti z přivolaného neštěstí, zbožné kárání matky a milostné vábení mrtvého milence; dokáže navodit radostnou náladu z návratu vojáků domů i tísnivou atmosféru hřbitova, hrůzné noční jízdy s umrlci. Kantáta Lenora patří nepochybně mezi vrcholná vokální díla Tomáškova.
–Petra Matějová
Napsali o představení
Recenzi představení na portálu Opera Plus si můžete přečíst zde.