Premiéra nové verze neobarokní opery na parodický Rademinův text v českém překladu Kateřiny Bohadlové
úterý 10. 6. 2025 / 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci, sál Václava III.
Účinkuje Ensemble Damian
Kamila Škrachová – Lukrécie
Hana Holodňáková – Lesbie
Jan Mikušek – Tarquinius
Bedřich Lévi – Sextus
Martin Ptáček – Collatinus
Jiří Poláček – Brutus
Martin Dostál, Daniel Podroužek – housle
Mariana Tůmová – violoncello
Martin Smutný – cembalo
Jiřina Marešová – hudební nastudování
Vendula Johnová, Tomáš Hanzlík – kostýmy
Martin Dostál – scéna, režie
Římská Lukrécie jako parodie na operu
Když psal Heinrich Rademin (1674–1731), německý herec, impresário, dramatik a překladatel evropského formátu, Římskou Lukrécii (1731), zbývalo mu do konce života už jen velmi málo. Napsal však dílo dosud nejúspěšnější a nejoriginálnější, v němž zúročil znalost divadelního prostředí dvora i nižších vrstev obyvatelstva, jazyků a kultur, cenné zkušenosti divadelního autora i talent. Včas pochopil, kterým směrem se divadelní formy vyvíjejí i co vyžaduje publikum.
Rademinova Římská Lukrécie se zapsala do dějin jako historicky první parodie na operu v němčině a současně představovala první vrchol cesty k vídeňskému singspielu. Parodie spočívá převážně v kontrastu vážného námětu a komicky nízkého a zkratkovitého vyjadřování postav, jejich myšlení a jednání. V případě Rademina, činného od roku 1726 ve vídeňském Divadle U Korutanské brány, šlo o novinku po všech stránkách. Do té doby převáděl více méně věrně cizojazyčný text libret a hauptakcí do němčiny, maximálně je obohatil o komické postavy z žánru komedie dell’arte. Tentokrát však vytvořil na základě operního libreta Bartholda Feinda (1678–1721) dílo vlastní. Výborně zapadalo do hudebně orientovaného dramaturgického plánu tehdejších italských ředitelů divadla (dvorní zpěvák Francesco Borosini a dvorní tanečník Joseph Carl Sellier), kteří novou produkcí úspěšně obcházeli cenzuru, zákazy a všemožná omezování v provozování populárního hudebního divadla. Italská opera seria byla totiž ve Vídni k vidění pouze u dvora pro vybrané publikum, kdežto německé divadlo italskou operu uvádět nesmělo. U Korutanské brány proto zavedli pastiš, který spojoval úryvky z italské vážné i komické opery s německou improvizovanou komedií. Z výše uvedených důvodů se dílo nemohlo jmenovat opera, a proto se schovávala za vágní a nejednotnou terminologii (intermezzo musicale, opereta, hudební divadlo, hudební burleska, musica bernesca, apod.). Přesto se jednalo o kvalitní hudební divadlo s výbornými zpěváky a herci, kteří dokázali improvizovat, performovat i parodovat. Rademinovi, zdejšímu úspěšnému principálovi, se takřka z nutnosti podařilo spojit operu, burlesku a hrdinskou akci s parodií, čímž dosáhl vzniku nového divadelního tvaru. Parodie na operu je důležitým mezníkem ve vývoji hudební burlesky a předchůdcem vaudevillu.
Rademin však parodii na operu nevymyslel, ale následoval příklad benátských hudebních satir na vážnou operu. Aby však mohl tento inovativní pastiš vytvořit v němčině, potřeboval jako předlohu vážnou operu, a proto si vybral Feindovu hudební truchlohru s hudbou uznávaného skladatele Reinharda Keisera (1674–1739). Námětem Feindovy hudební truchlohry i Rademinovy operní parodie je příběh římské aristokratky Lukrécie (500 př.n.l.) a její tragické smrti, jak ho zaznamenali římští historikové Titus Livius a Dionýsos z Halikarnasu zhruba o 500 let později. Nedochovala se dobová svědectví. Většina historiků se kloní k názoru, že se nejedná o mýtus, ale o legendu. Cudná Lukrécie, věrná manželka Collatina, se odmítá podvolit chtíči panovačného Sexta, syna posledního římského krále, Lucia Tarquinia Superba. Sextus ji v noci přepadne v ložnici a násilím dosáhne svého. Osobní drama znásilněné ženy, která neunesla následky toho činu a vzala si v rodinném kruhu život, pak mělo přímý dopad na politickou situaci v Římě. Sextus spustil svým činem již dlouho chystanou vzpouru, která vedla k vyhnání krále i s rodinou, svržení monarchie a založení Římské republiky. Příběh římské Lukrécie vyzdvihovala církev a opěvovala Lukrécii jako symbol cudnosti. Stala se inspirací pro umělce z různých oborů, především malířů (Tizian, Rembrandt, Dürer, Botticelli), zaujala také Shakespeara (epická báseň The Rape of Lucrece, 1594) a další dramatiky. Ve 20. století téma zpracoval jako operu Benjamin Britten (The Rape of Lucretia, 1946).
Rademin vytváří zvláštní syntézu vysokého a nízkého charakteristickou pro pozdní hauptakci a zejména burlesku, kterou Rademinova parodie na operu bezesporu je. Z titulní strany Rademinovy Římské Lukrécie se dále dozvíme, že se představení o třech dějstvích odehrává během několika scénických proměn a je obohaceno dvěma balety „kulhavých“ a „slepců“.
Fotografie z předpremiéry původní verze Římské Lukrécie v podání Geisslers Hofcomoedianten (2021)
Děj opery
Děj začíná při shromáždění na římském Campidogliu. Král Tarquinius Superbus slibuje pomstu obyvatelům města Ardey, kteří chystají rebelii. Přísahá na pivo, víno a tabák, že si město podrobí. Všichni muži v armádě se chystají do boje proti povstalcům – generál Brutus, králův syn Sextus i vojevůdce Collatinus. Loučí se se svými ženami, které musí nechat doma v Římě. Brutus falešnou Lesbii, kterou tajně miluje Sextus i sám Tarquinius, a Collatin Lukrécii. Brutus se chystá využít příležitost rebelie ke svržení krále a jen naoko předstírá loajalitu. Stejně i Lesbie předstírá, že ji Brutus bude chybět a o samotě vychvaluje manželství, které jí dává svobodu dělat si, co chce. Láska Collatina a Lukrécie je naproti tomu upřímná a stejně tak i jejich loučení.
Ve druhém dějství si Brutus a Sextus vyslechnou věštbu: Kdo první políbí matku, stane se následníkem trůnu. Sextus políbí svou biologickou matku, ale Brutus lépe pochopí hádanku a políbí matku Zemi. Tím se strhne velká hádka, kterou Tarquinius zprvu považuje za vzpouru v Ardee. Když zjistí, o co jde, uvrhne Bruta do vězení zato, že usiluje o jeho korunu i holý život. Tresty za vážné prohřešky a selhání jsou v celé hře neadekvátní a směšné. Když se král Tarquinius dozví, že ho chce Brutus svrhnout a nastoupit na jeho místo, nechá ho spoutat a zavřít. Při výslechu ho obviňuje z přípravy spiknutí a jako důkaz používá osobní předměty každodenní potřeby, které u něho najde: balíček tabáku jako zakázaný spis a návod na vraždu, kousek chleba, aby ho mohl otrávit, fajfku jako zdroj výbušnin nebo nůž. Následuje výčet absurdních návrhů trestů, které vzápětí ze stejně nereálných důvodů zamítá, aby nakonec vynesl rozsudek: „život však budeš krutý žít / pivo a víno nesmíš pít / na tabák si nech zajít chutě / dělej si co chceš, dostanu tě.“
Věrná Lukrécie mezitím jako hospodyňka řídí chod domácnosti a věnuje se ve společnosti dívek předení vlny. Z úkrytu ji pozorují Collatin a Sextus, který se do ní na první pohled zamiluje a je odhodlán dobýt ji. Collatin vysvětluje překvapené ženě důvod jeho návratu domů. Vsadil se se Sextem, že ji doma zastihne v plné práci. Následně vychvaluje její schopnost postarat se o domácnost. Po odjezdu Collatina zpátky do vojenského tábora využije Sextus situace a překvapí Lukrécii v ložnici. Lukrécie je zrovna ponořena do myšlenek na svého manžela. Sextus jí vyzná lásku, ale ona se brání a nakonec uteče. Sextus však sebejistě prohlásí, že než se rozední, dostane, co chce. V tomto nejdramatičtějším okamžiku následuje střih, se kterým Rademin často pracuje, a pozornost se obrátí k Lesbii, která varuje před falešností mužů. Samotný akt znásilnění Lukrécie je vynechán. Dozvídáme se o něm až z monologu Sexta na začátku třetího dějství, ve kterém popisuje svůj triumf. V následující árii zatracuje manželský stav. Ze svého mužského pohledu ho na rozdíl od Lesbie považuje za svazující. Vzápětí jsme svědky scény, ve které zhrzená Lukrécie za přítomnosti Collatina, Bruta i několika příbuzných prozradí příčinu svého zármutku a poté se probodne dýkou. Rademinova Lukrécie nejprve popírá vlastní vinu, ale vzápětí začne pochybovat a vyčítat si, že Sextovi nakonec podlehla. Za jediné východisko považuje svou smrt, jedině ta může odčinit „provinění“, kterého se dopustila. Ačkoli se bojí vzít si život, pomůže ji vědomí, že je hrdinkou a její osud je nezvratný. Početná skupina přítomných mužů nedokáže zabránit deklamované sebevraždě ženy, která z našeho pohledu nic neprovedla, ba naopak stala se obětí trestného činu. Z dobového hlediska však nešlo o zločin proti ženě, ale proti cti manžela a jeho rodiny. Není čas na truchlení, Collatin i Brutus slibují pomstu Sextovi a jeho rodu, vzývají moci pekelné i samotného Radamanta. Lesbie stihne varovat krále Tarquinia, který se zrovna chystá zaútočit na Ardeu. Zaskočen zprávou o Sextově činu se Tarquinius upne k Lesbii a oba si slibují věrnost v lásce, ať se stane cokoliv. Nečekaně moderní rozuzlení přináší v závěru této burleskní opery přání odstupujícího krále Tarquinia, aby se v budoucnu již žádný muž nezlobil na svou ženu, která by se jako Lukrécie měla stát obětí znásilnění a aby si znásilněná žena již nikdy nesáhla na život.
Hudba
Hudba k Římské Lukrécii se nedochovala, autorem mohl být Frantz Pircker nebo Ignaz Beyer, kteří patřili k Rademinovým spolupracovníkům.
Předpremiéra nového zhudebnění Tomáše Hanzlíka v podání souboru Geisslers Hofcomoedianten se uskutečnila 25. srpna 2021 v rámci festivalu Theatrum Kuks. Scénická premiéra pak 3. září 2021 v rámci šestého ročníku festivalu Antická Štvanice v Praze. Pro novou inscenaci Ensemble Damian Hanzlík původní partituru počítající se saxofony a amplifikovanými nástroji přeinstrumentoval do barokního hávu. V původním Geisslerovském obsazení hráli muži ženské postavy a ženy mužské. V nové verzi je tato travestie opuštěna, nicméně většina mužských postav je koncipovaná pro kontratenory, kteří v současných operních inscenacích nahrazují barokní kastráty. Operu otevírá nová ouvertura a před závěrečný sbor je vložena na přání režiséra scénická hudba, jako podkres jeho výkladu rozuzlení příběhu Římské Lukrécie.
—Kateřina Bohadlová
Fotografie z představení
Autorem fotografií je Michal Málek.
