úterý 9. 6. 2026 / 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci, Sál Václava III.
Program:
Antonio Bioni (cca 1698–?)
- Se non poss‘ io (kantáta pro soprán)
- Orlando furioso (Sinfonia)
- Se non ti moro a lato (kantáta pro soprán)
- De tanti fidi (árie pro tenor)
- Innocente e il mio martire (kantáta pro soprán)
- Orlando furioso (závěrečný sbor)
Účinkují:
Vojtěch Pelka – soprán
Ondřej Benek – tenor
Bel canto, sbormistr Filip Volmut
Martin Dostál – 1. housle
Daniel Podroužek – 2. housle
Tereza Šmídová – viola
Nikita Ruzhavinskiy – violoncello
Daria Savvateeva – cembalo
Tomáš Hanzlík – spartace, rekonstrukce závěrečného sboru
O autorovi
Antonio Bioni (cca 1698–?) patří k těm autorům, o jejichž životě nemáme mnoho informací a většina jejich děl je ztracena. Narodil se v Benátkách pravděpodobně v roce 1698. Zde studoval skladbu u Giovanniho Porty. Před zahájením své skladatelské kariéry vystupoval v operách jako zpěvák. V Itálii zřejmě napsal celkem tři opery: Climene (1721, Chioggia), Mitridate (1722, Ferrara) a Cajo Mario (1722, Ferrara). Posléze odešel do oblasti za Alpami.
Důležitým zlomem v Bioniho životě je rok 1724, kdy přišel do Čech. Smlouvu na kompozici oper s ním uzavřel impresário, libretista a zpěvák Antonio Denzio, který byl v Benátkách pověřen vytvořením operního souboru pro pražského impresária Antonia Maria Peruzziho. V březnu 1724 dostal Peruzzi od místního místodržitelství povolení provozovat italskou operu v Manhardtově domě na Starém Městě pražském. V roce 1724 tak Denzio a Peruzzi uzavřeli smlouvu o vytvoření operní společnosti pro Prahu. Po dohodě Peruzziho s hrabětem Franzem Antonem Sporckem v červnu 1724 však Denzio operu přivedl nejprve do Kuksu a teprve na podzim 1724 do Prahy. Na obou místech zazněla opera Orlando furioso zkomponovaná na libreto Grazia Braccioliho. Hlavní roli zpíval Antonio Denzio. Někteří badatelé Bioniho autorství zpochybňují nebo předpokládají účast většího počtu skladatelů. Stanislav Bohadlo se naopak domnívá, že Bioni je jediným autorem. Své přesvědčení opírá o poznámku domácího básníka Gottfrieda Benjamina Hanckeho, který pro uvedení v Kuksu přeložil italské libreto opery Orlando furioso do němčiny. Hancke ve svém dopise Sporckovu Hofmeisterovi Tobiasi Antonínu Seemanovi kritizuje hudbu k opeře a autorství připisuje Bionimu. I přes ne zcela jasně prokázané autorství je zřejmé, že tato opera byla velmi úspěšná a po svém uvedení na Kuksu a v Praze se hrála i ve Vratislavi (1725, 1734), v Karlových Varech (léto 1726), v Bruselu (1727), v Brně (1735) a ve Štýrském Hradci (1737). Bioniho přítomnost na těchto představeních nebyla dosud doložena. Italský operní soubor pod vedením impresária Peruzziho působil v Praze až do roku 1725. Sporckovo divadlo bylo otevřeno 23. října 1724 zmíněnou operou Orlando furioso, která se pro velký úspěch opakovala během adventu. Na konci roku 1724 byla zahájena karnevalová sezóna operou L’innocenza giustificata s Bioniho hudbou a dalších skladatelů. Kvůli konfliktům mezi Peruzzim a Denziem však roku 1725 Peruzzi spolu s dalšími nespokojenými členy jeho souboru odešel do Vratislavi a zde založil novou operní společnost. Podle Bohadla sám hrabě Sporck navrhl založení italské opery ve Vratislavi, a to především kvůli častým návštěvám slezských šlechticů a obchodníků na operních představeních v Kuksu. Společnost se usadila v Ballhouse na Breitestrasse a působila zde až do roku 1734. Bioni přišel do Vratislavi nejpozději v roce 1726 a působil zde jako učitel hudby, cembalista, kapelník a skladatel.
Před příjezdem do Vratislavi je doložen jeho pobyt v Benátkách, kde se setkal s Antoniem Vivaldim. Pravděpodobně také pobýval v Praze v listopadu 1725, kdy zde byla uvedena jeho opera Armida abbandonata. V roce 1731 byl Bioni jmenován dvorním skladatelem vratislavského knížete-biskupa a mohučského arcibiskupa Franze Ludwiga von Neuburg. Ve stejném roce se stal také impresáriem ve vratislavské operní společnosti a vedl ji až do roku 1734, když byla z finančních důvodů rozpuštěna. Ve Vratislavi složil Bioni 24 ze svých 42 oper. Ty byly prováděny ve Vratislavi v letech 1725 až 1734. Bioni během svého působení ve Vratislavi udržoval kontakty nejen s Prahou, ale i s Vídní. V roce 1727 byla v Kärtnertortheater uvedena Bioniho opera Endimione napsaná pro Vratislav. V roce 1729 mohl být Bioni přítomen i ve Vídni, a to na premiéře své opery I cacciatori feriti d’amore, která byla rovněž uvedena ve Vídni. Bioniho pobyty v Praze jsou pak doloženy v letech 1727, 1730 a v létě nebo na podzim roku 1734, kdy se Bioni neúspěšně snažil získat povolení k provozování oper.
Pravděpodobná, avšak nedoložená, je jeho přítomnost na uvedení jeho oper ve Sporckově divadle v Praze – Il storno delfiglio con l’abito più approvato (pasticcio, karneval 1730) a Adone (pastorale per musica, karneval 1731). Po rozpadu operní společnosti, v období 1734–1738, neexistují o Bionim žádné jasné záznamy. Ví se pouze, že do roku 1738 si ponechal byt ve Vratislavi, pravděpodobně pro případ, že by se mu podařilo znovu založit operní společnost. Je možné, že putoval i do Jaroměřic nad Rokytnou, sídla milovníka italského opery hraběte Johanna Adama Questenberga. V roce 1737 zde byla uvedena opera Issipile jejíž hudbu s největší pravděpodobností složil Bioni. Pokud by to byla pravda, pak je možné, že Bioni byl na premiéře v Jaroměřicích osobně. Jednoznačný důkaz však neexistuje.
V korespondenci hraběte Questenberga s jaroměřickými správci o studiu Issipile jsou jen poznámky, z nichž se dozvídáme, že na podzim 1737 tuto operu společně s Meropou připravoval Riccardo Broschi. Operu Issipile napsal Bioni pro Vratislav, kde byla poprvé uvedena na podzim 1732. Je to drama per musica na libreto Pietra Metastasia a je jedinou Bioniho kompletně zachovanou operou. Unikátní partitura původně z majetku hraběte Questenberga je uložena ve Vídni. Libreto se dochovalo pouze z vratislavského provedení v roce 1732 a je uloženo v Miláně. Díky Helfertovi také víme, že kromě Issipille vlastnil hrabě Questenberg kopie Bioniho oper Engelberta a Griselda, což bylo podle Matthesona pasticcio. V letech 1738 až 1739 pobýval Bioni ve Vídni.
V roce 1738 byla v Kärntnertortheater uvedena jeho opera Girita. Termíny jeho představení jsou známé díky dopisům Georga Adama Hoffmanna, domácího správce hraběte Questenberga. Bioni možná aspiroval na místo u císařského dvora. Nasvědčuje tomu skutečnost, že v Oddělení hudby Rakouské národní knihovny ve Vídni se nachází partitura Bioniho serenaty La pace fra la virtù e la bellezza z roku 1739. Jde o serenatu à 5 voci con stromenti, ve které je Bioni uveden jako skladatel i jako zpěvák. V dalších rolích vystupovaly amatérské zpěvačky z významných šlechtických rodů, jak je patrné z dedikace partitury. Zajímavé je, že v říjnu 1738 ve Vídni byla provedena serenata se stejným názvem, jejímž autorem byl Luca Antonio Predieri. Predieri přišel z Itálie do Vídně v roce 1737 a v roce 1739 dosáhl funkce vicekapelníka na císařském dvoře. Obě skladby na stejnojmenné libreto Pietra Metastasia byly věnovány arcivévodkyni Marii Terezii. Dva skladatelé tak zároveň zhudebnili stejné libreto pro stejnou příležitost. Možná to byla jakási soutěž o pozici vicekapelníka, kterou nakonec nedostal Bioni, ale Predieri. Vídeň je také posledním místem Bioniho aktivit, o kterém máme nějaké informace díky nově objevené sbírce kantát a zápiskům z deníku vévody Antona Ulricha von Sachsen-Meiningen-Coburg. Vévoda o Bionim hovoří jako o úspěšném organizátorovi koncertů ve Vídni. Poslední zmínka o něm pochází ze 16. března 1741. Tyto paměti poskytují zatím poslední známé důkazy o Bioniho životě.
Bioni se proslavil především jako operní skladatel. Z pramenů je známo, že je autorem 35 operních děl. Dochovala se však pouze opera Issipile, serenata La pace fra la virtù e la bellezza, 23 árií a 1 duet z opery Andromaca a předehra z opery Orlando furioso. Na dnešním koncertě kromě ní zazní Bioniho skladby uložené v hudebním archivu Arcidiecézního muzea v Kroměříži. Skladby patří do původní zámecké sbírky. Všechny tři kantáty se skládají ze dvou da capo árií spojených recitativem. Jsou napsány pro soprán, smyčcové nástroje a basso continuo.
Dále je v Kroměříži uložena árie De tantifidi amanti pro tenor, smyčcové nástroje a basso continuo. V souvislosti s upřesňováním provenience a datace se objevuje otázka, jak se kantáty a árie dostaly do kroměřížského archivu. Jedna hypotéza vyplývá z Bioniho biografických dat. Jak je uvedeno výše, mezi lety 1734 a 1738 neexistují žádné spolehlivé informace o Bionim. Je možné, že kantáty mohly být napsány pro olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala von Schrattenbach. Protože v té době Bioni neměl stálé místo, mohl biskupa tímto způsobem požádat o práci hudebníka. Možnost výjimečného postavení, které měli italští umělci na dvoře biskupa Schrattenbacha, to činí vysoce pravděpodobným.
Zuzana Černá
Překlad kantáty Se non poss‘ io (Když nemohu)
Árie:
Nemohu-li žít v naději, drahá, svěřuji vám jen vzpomínku na sebe.
Ač vám o mém trápení každý poví, nebude vás to stát víc, než jen slitování.
Recitativ:
Vědí to Bohové i já nešťastný sám vím, jak něžně jsem vás miloval, drahé krásné oči, avšak, když jsou vaše city němé (lhostejné) vůči mému srdci, ač nepředstavitelně báječné by to bylo, s vypětím všech sil, alespoň částečně získat vaše zdráhající se srdce, rozhodl jsem raději hned zapudit to mučivé trápení, a to jediné, co bych si přál, prosebník u vašich nohou, aby vás neobtěžovala vzpomínka na mě.
Árie:
Budu trpět, ale ve svém utrpení utěšen laskavostí se nadechnu.
Budu přesvědčen, že mým osudem a mým věčným štěstím je opustit tu, která mě zranila.
Překlad kantáty Se non ti moro a‘ lato (Nezemřu-li po tvém boku)
Árie:
Nezemřu-li po tvém boku, idole mého srdce, pak zemřu s tvým krásným milovaným jménem na rtech.
Sbohem můj živote, sbohem, neplač nad mým ubohým osudem, já ne, to ty jsi věrná a já to vím.
Recitativ:
Už mnohokrát jsem ti řekl, že jsem jen pro tebe, má drahá, šťastně žil, ale pak zásahem smělé štěstěny, ach Bože, přiblížil jsem se konce života, abych odevzdal svůj poslední vzdech smrti. A pokud tvá stálost vytrvá, ač trpím v krutých bolestech, buď si jistá, že navždy zůstaneš mou nejdražší, nejzbožňovanější z Elysejských. A dříve, než zemřu, přijmi jako důkaz mé lásky poslední sbohem.
Árie:
Ano, zemřu šťasten, pokud navždy zůstaneš taková jako jsi byla kdysi, vdečná a věrná.
Nebude pro mě utrpení zemřít, když jsem tě zbožňoval a snesu tak krutou smrt.
Neucítím bolest umírání, když jsem tě zbožňoval a snesu tak krutou smrt.
Překlad árie De tanti fidi (Tolika věrných)
Klidně nasloucháš pláči tolika věrných milenců a jak mám uvěřit, že jsi mi stále věrná. Vzdychej (touhou) … nech se unášet myšlenkami… poslouchej jeho oprávněné nářky a i když s tebou nemluví, nebuď k němu krutá. Jsou svaté jeho oprávněné nářky a i když s tebou nemluví, nebuď k němu krutá.
Překlad textu kantáty Innocente è il mio martire (Nevinné je mé trápení)
Árie:
Nevinné je mé trápení, vždyť se smrtelnou bolestí moje duše nedokáže žít. Celé naplněné hrůzou usoužené cítím srdce; dává strach, dává bolest – co je to za trýzeň už říci neumím, ne, neumím.
Recitativ:
Alespoň ve spánku, ó bozi, poskytněte, byť jen sebemenší, odpočinek duši mé. Neboť s ochablou tváří, sinalým rtem a pak se zmateným srdcem duše má takto nyní žijíc, umírá.
Jestliže přivolám k očím spánek, před přízraky a hrůzami se chvěji, fúrie z Léthé vidím a děsím se: Nebohé sklíčené srdce, pomoci ti nemohu, a přece strádat musím.
Árie:
Kruté nebe, však pověz mi, kdy? S mým srdcem, jež strádá, zdalipak budeš s ním mít soucit! Příliš trpké budou mé strasti, stejně jako tvrdé budou okovy, neutěšíš-li duši, jež blouzní.
Překlad finále z opery Orlando furioso (Zuřivý Roland)
Vstupuje v nás boží láska
Avšak touha našeho srdce
Ji mění ve viníka.
Když miluješ krásu
Pak obraz nebes
Je jejím autorem.