pondělí 1. 6. 2026 / 19:00 / Kostel Panny Marie Sněžné v Olomouci
Program: Gunther Jacob, Mauritius Vogt, Josef Antonín Plánický, Jan Josef Ignác Brentner, Antonín Reichenauer
Gunther Jacob (1685–1734): Dixit Dominus (sbor, orchestr, lesní rohy)
Mauritius Vogt (1669–1730): Perfida mundi pax (Veronika Vojířová)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Vernalis – Fuga puerilis (Tereza Zimková)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Aestatis – Fuga adolescens (Lucie Netušilová Karafiátová)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Autumni – Fuga virilis (Jakub Kubín)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Hiemis – Fuga frigida (Jiří Miroslav Procházka)
Jan Josef Ignác Brentner (1689–1742): Concerto da camera, Brk 100
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas, et Minueta defunctae Nobilitatis – Fuga nullius effugii (sóla, tutti, orchestr colla parte orchestr)
— přestávka —
M. Vogt: Litaniae lauretanae ex G (sbor, orchestr, lesní rohy)
Josef Antonín Plánický (1691–1732): Opella Undecima: De sacratissima Eucharistia (Tereza Zimková)
J. A. Plánický: Opella Decima: De Virgine et Martyre (Lucie Netušilová Karafiátová)
J. A. Plánický: Opella Quarta: De tempore (Jiří Miroslav Procházka)
J. J. I. Brentner: Hoste devicto (Veronika Vojířová)
Antonín Reichenauer (1694–1730): Triosonata in D
G. Jacob: Te Deum (sbor, orchestr, lesní rohy)
Silentium! Ensemble – umělecká vedoucí Tereza Válková
Soprány: Veronika Vojířová, Tereza Zimková, Kamila Zbořilová, Tereza Válková
Alty: Lucie Netušilová Karafiátová, Jiří Kukal, Veronika Vojířová
Tenory: Jakub Kubín, Tomáš Kočan
Basy: Jiří Miroslav Procházka, Martin Vacula
web: https://silentiumensemble.cz/
Societas literatorum – umělecký vedoucí Matyáš Berdych
Housle: Daniel Podroužek, Viktor Tomek, Tereza Šmídová, Simona Tydlitátová, Jonáš Kolomý
Violoncello: Michal Raitmajer
Kontrabas: Matyáš Berdych
Theorba: Barbora Hulcová
Varhany/cembalo: Jiří Havrlant
Lesní rohy: Jiří Tarantík, Petr Šálek
web: https://societasliteratorum.eu/
Societas literatorum je západočeský soubor specializující se na historicky poučenou interpretaci staré hudby a propagaci západočeské hudební tradice i tamních skladatelů. Jedním z nejzajímavějších hudebních regionů západních Čech je Manětínsko.
Na manětínském zámku žila v první polovině 18. století ambiciózní vdova, hraběnka Marie Gabriela Lažanská, která po ničivém požáru nechala zámeckou rezidenci skvostně obnovit. Sama byla hudebnicí – zpěvačkou a cembalistkou. Právě pro ni napsal roku 1718 plaský skladatel a polyhistor P. Mauritius Vogt sbírku jednatřiceti fug, respektive árií pro sólový hlas s doprovodem cembala. Vogt byl cisterciáckým mnichem v nedalekém opatství Plasy. Občanským jménem se jmenoval Johann Georg, po vstupu do řádu však přijal jméno Mauritius – Mořic. Stejně jako jeho otec, byl i on zeměměřičem, zároveň však také kartografem, historikem, geologem a hudebníkem. Obecně je znám především svou mapou Království českého či vedutami českých měst. Napsal rovněž knihu o geologii Čech a Moravy a řadu dalších odborných prací. Není vyloučeno, že jako geodet spolupracoval i se samotným Janem Blažejem Santinim-Aichelem, neboť byli současníky a Santini tehdy pracoval na věhlasné přestavbě plaského opatství založeného na dubových pilotech. Také některé Vogtovy fugy ze zmíněné sbírky nesou přízviska jako fuga „architektonická“, „marnost starých monumentů“ nebo fuga „pyrotechnická“. Do Manětína přišel Vogt kolem roku 1711 na pozvání hraběnky Lažanské jako hudebník. Jeho úkolem bylo pečovat o hudbu na zámku i v místním kostele, pro který hraběnka pořídila nové varhany. Vogt však nebyl pouhým lokálním kantorem, nýbrž renesanční osobností mnoha profesí. Jako věhlasný hudebník sepsal ve své době zásadní hudební traktát Conclave thesauri magnae artis musicae, z něhož během dnešního koncertu zazní studijní árie Perfida mundi pax. Byl také autorem rozsáhlé řady vokálně-instrumentálních chrámových děl, z nichž se do dnešních dnů dochovala pouze jediná skladba: loretánské litanie in G se dvěma lesními rohy, které rovněž zazní na dnešním koncertě. Tato skladba je doložena v inventáři cisterciáckého opatství v Oseku, samotný notový pramen však pochází z archivu na Moravě. Z dalších fragmentárních pramenů víme, že Vogt napsal také skladby jako Tormentamini pro jedenáct hlasů či tři mše, nic z toho se však nedochovalo.
Vogtovo působení na manětínském zámku je mimořádně zajímavé i v širším kontextu západočeské a české hudby, především díky jeho osobní známosti a spolupráci s dalšími významnými skladateli pocházejícími ze západních Čech. Právě v Manětíně se totiž ve stejné době setkal s Josefem Antonínem Plánickým, zdejším rodákem, který byl na zámek roku 1715 povolán jako vychovatel. O Plánického hudebním působení v Čechách máme jen omezené množství informací, avšak jeho dochované dílo Opella Ecclesiastica vzniklo pravděpodobně právě v Manětíně. Tito dva významní skladatelé zde navíc pobývali spolu s třetím mužem – benediktinským mnichem P. Guntherem Jacobem, kterého hraběnka pozvala jako dalšího vychovatele. Jacob, občanským jménem Václav Jan Antonín, pocházel ze západočeské Krajkové (německy Gossengrün) na Sokolovsku a později vstoupil do benediktinského kláštera u sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Roku 1724 věnoval hraběnčině bratrovi, hraběti Františku Josefu Černínovi, sbírku mší Acratismus pro honore Dei. V roce 1720 oba vychovatelé, Plánický i Jacob, krátce po sobě opustili hraběnčiny služby. Plánický se následně vydal na cestu po Čechách, Moravě a Rakousku, až nakonec vstoupil do služeb freisinského biskupství v Bavorsku, kde vznikla většina jeho známého díla, přestože se žádná z těchto skladeb dodnes nedochovala. Plánický byl údajně také autorem hudby k pražskému Navalis či velkolepé opeře o založení freisinské diecéze, napsané u příležitosti jejího tisíciletého jubilea.
Manětínský zámek byl ve své době skutečným fenoménem. Přítomnost tří významných českých skladatelů na jednom místě totiž povýšila Manětín na mimořádně významné hudební centrum. O úspěchu těchto tří osobností svědčí i skutečnost, že dva synové hraběnky Lažanské účinkovali roku 1723 v monumentálním melodramatu Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis, uvedeném v Praze při korunovaci Karla VI. českým králem.
Program dnešního koncertu je sestaven především z děl těchto tří manětínských skladatelů. Středobodem programu je prakticky neznámá hudba Mauritia Vogta, kterou po období baroka v českých zemích systematicky propagovali pouze gambista Petr Wagner a Ensemble Inégal s Adamem Viktorou, jenž provedl všechny dochované Vogtovy skladby. Od té doby se Vogtově tvorbě nikdo soustavně nevěnoval. Nyní na tuto tradici navazuje západočeský soubor Societas literatorum, jehož počátky byly před mnoha lety spojeny právě s Manětínem a hudbou J. A. Plánického. Během koncertu zazní Vogtova studijní árie Perfida mundi pax z díla Conclave thesauri pro soprán, housle a continuo, dále výběr pěti fug ze sbírky Vertumnus Vanitatis, zejména čtyři po sobě jdoucí árie s označením fuga jarní, letní, podzimní a zimní, interpretované čtyřmi různými zpěváky. První polovinu koncertu zakončí úprava šestnácté Vogtovy „fugy“ Vanitas, et Minueta defunctae Nobilitatis – Fuga nullius effugii, která je ve skutečnosti homofonní písní s repeticemi, strukturou velmi připomínající například kancionálové písně Adama Michny z Otradovic.
Obnovenou premiérou koncertu bude jediná dochovaná Vogtova chrámová skladba: Litaniae lauretanae ex G se dvěma lesními rohy. Dílo je rozděleno do osmi částí: Kyrie s fanfárovým charakterem v partech lesních rohů, Mater Christi se střídajícími se instrumentálními vstupy lesních rohů a houslí, Virgo prudentissima, kde se jednotlivé hlasy v úseku „Ora pro nobis“ jemně prolínají za doprovodu houslí a continua, či Speculum justitiae, v němž lesní rohy připomínají lovecké signály. Následuje Vas spirituale s hravým střídáním melodických motivů mezi lesními rohy, sólovými hlasy a houslemi, dále Janua coeli, Regina Angelorum a závěrečné závažné Agnus Dei.
Použití lesních rohů ve skladbách cisterciáckého autora není v českém prostředí náhodné. Například klášter v Oseku pěstoval věhlasnou hornovou školu a zdejší osecká škola se v 18. století zásadním způsobem podílela na zdokonalení techniky hry na lesní roh v Evropě. Své žáky do Čech posílal dokonce i W. A. Mozart. Cisterciácké kláštery, podobně jako další řeholní centra, vytvářely rozsáhlou síť, v níž si autoři chrámové hudby své skladby navzájem zasílali a opisovali. Proto je řada Vogtových skladeb doložena také v oseckém inventáři. Lesní rohy pak u některých skladeb nacházíme pod označením Lituis. Lituus byl původně starořímský zahnutý dechový nástroj podobný např. kravskému rohu. Později se v období renesance a baroka tento pojem používal pro různé zahnuté dechové nástroje, například krumhorn či cink. V 18. století je však doloženo – a německý přípisek v oseckém inventáři to potvrzuje –, že výraz lituus označoval právě lesní roh. Jako vhodný doplněk k Vogtovým litaniím byly do programu zařazeny také chrámové skladby jeho hudebního a řeholního kolegy Gunthera Jacoba: rozsáhlá díla Dixit Dominus a Te Deum s podobným obsazením se dvěma lesními rohy. Zatímco Vogtův styl působí poměrně konzervativně a nese znaky teprve zárodku vrcholného baroka, hudba Gunthera Jacoba, současníka J. S. Bacha narozeného ve stejném roce, již vykazuje vyspělý vrcholně barokní styl s místními náznaky francouzských vlivů.
Vedle zmíněných chrámových skladeb pro sbor a orchestr zazní na koncertě také tři moteta ze sbírky Opella Ecclesiastica J. A. Plánického, která ve své době představovala prototyp katolického moteta. Jednotlivá moteta/kantáty jsou určeny pro různé liturgické příležitosti, jazykově však usilují o univerzální charakter. Jejich strukturu obvykle tvoří recitativ následovaný árií da capo, některé pak začínají krátkou symfonií. Plánický v některých kantátách použil netradiční instrumentaci, například sólový hoboj, dvě violy nebo dva fagoty, čímž skladbám dodal nestandardní zvukový charakter. Program doplňuje moteto Hoste devicto západočeského skladatele J. J. I. Brentnera z Dobřan u Plzně, který většinu života působil v Praze u sv. Františka z Assisi a sv. Mikuláše na Malé Straně. Součástí koncertu budou rovněž dvě čistě instrumentální skladby: Concerto da camera J. J. I. Brentnera a Triosonata in D Antonína Reichenauera, pocházejícího z Bíliny na pomezí západních a severních Čech.
Matyáš Berdych