František Škroup: Písně und Lieder

Program:

1. An die Natur, op. 12*
2. Raněný na hospodě
3. Potěcha
4. Děvy slovanské
5. Drei Lieder, op. 23

a. Der Sänger
b. Das Bild der Rose
c. Des Knaben Heimkehr

6. Příčina pláče
7. Píseň o holoubkovi
8. Liebes Thal, warum so stille, op. 15*
9. Drei Lieder, op.3

a. Das Glöcklein
b. An den Schlaf
c. Heimath-Sehnsucht

10. Dobrou noc*

—přestávka—

1. Der Wolken-Himmel, op. 18
2. Večer u rodiny
3. Matčina rozkoš
4. Otcova blahost
5. An den Abendstern, op. 6*
6. Wanderlieder, op. 5

a. Der Nebel
b. Die Morgenluft
c. Die Lerche
d. Quellbach

7. Píseň z činohry Čestmír
8. Píseň ze zpěvohry Libušin sňatek
9. Píseň společní
10. Kde domov můj*
11. Touha po vlasti*
12. Slovo k vlasti

Drei Lieder, op. 23

Tři písně, op. 23

1. Der Sänger

Hörst du ihn wohl,
den Sänger in der Nacht?
Wie er den Schmerz
der Liebe klagend singet;
wie durch die stille Flur
sein Lied erklinget?
Wenn alles ruht,
de düstre Sänger wacht,
Hörst du ihn wohl?
Hörst du ihn wohl?

Sahst du ihn wohl,
den Sänger in dem Hain?
Sahst du im Blick
die tiefen Seelenschmerzen?
Die Thräne glänzt im Aug’,
entlockt dem Herzen,
her vorgerufen
von der Liebe Pein;
sahnst du ihn wohl?
sahnst du ihn wohl?

Und seufztest du,
als dir des Sängers Bild
süssklagend in der Mitter nacht ertönet?
Als du den Jüngling sahst,
vom Glück verhöhnet,
ihn, dessen Blick
erloschen und verglüht?
Du seufztest wohl!
Du seufztest wohl!

1. Pěvec

Slyšíš ho snad,
toho pěvce v noční tmě?
Jak bolest lásky
ve svém zpěvu oplakává;
jak jeho píseň
krajinou tiše zní?
Když vše už spí,
on bdí ve svém smutku.
Slyšíš ho snad?
Slyšíš ho snad?

Viděl jsi snad
toho pěvce v lesním stínu?
Viděl jsi v jeho tváři
hlubokou bolest duše?
Slza se leskne v oku,
vytryskla z jeho srdce,
vyvolaná
trýzní lásky.
Viděl jsi ho snad?
Viděl jsi ho snad?

A povzdechl sis,
když k tobě dolehl jeho hlas,
sladce teskný v nočním tichu?
Když jsi spatřil mladíka,
jemuž se štěstí vysmálo,
jehož pohled
už pohasl a dohořel?
Povzdechl sis jistě.
Povzdechl sis jistě.

2. Das Bild der Rose

1.
In einem Thale friedlich stille
da sah ich eine Rose stehen,
begabt mit hoher Anmuth Fülle,
wie ich noch keine je geseh’n,
wie ich noch keine je geseh’n.

In duftig angeschwelltem Moose
erschien der Knospe volle Pracht,
und schöner als in dieser Rose
hat nie der Tugend Bild gelacht,
hat nie der Tugend Bild gelacht.

2.
Und mich ergriff’s mit süssem Beben,
bezaubert stand ich vor ihr da,
sie goss in meine Brust ein Leben,
wie nie auf Erden mir geschah,
wie nie auf Erden mir geschah.

Diess Wonnebild der Rose weilet
in meiner treuen warmen Brust!
Und in der fernsten Zeit enteilet
mir nie des Bildes ew’ge Lust,
mir nie des Bildes ew’ge Lust.

3.
In trüb umwölkten Trauerstunden
da zeigt sich mir der Rose Bild,
und schnell ist Leid und Gram entschwunden,
und jede Zähre ist gestillt,
und jede Zähre ist gestillt.

Was durch verborg’ner Mächte Walten,
auf dunkeln Pfadenlicht erschien,
soll Liebe treu im Busen halten,
soll einst mit mir zu Grabe ziehn,
soll einst mit mir zu Grabe ziehn.

2. Obraz růže

1.
V tichém a pokojném údolí
jsem spatřil růži stát,
obdařenou takovou krásou,
jakou jsem dosud nikdy neviděl,
jakou jsem dosud nikdy neviděl.

V mechu nabobtnalém vůní
se rozvinula v plné nádheře,
a nikdy se obraz ctnosti
neusmíval krásněji
než v této růži, než v této růži.

2.
Zmocnilo se mne sladké chvění,
stál jsem před ní jako okouzlený;
vlila mi do srdce život,
jaký jsem dosud na zemi nepoznal,
jaký jsem dosud na zemi nepoznal.

Tento blažený obraz růže
přebývá v mém věrném, vroucím srdci
a ani v nejvzdálenějších dobách
mě neopustí jeho věčné kouzlo,
mě neopustí jeho věčné kouzlo.

3.
V zachmuřených hodinách smutku
se přede mnou znovu zjevuje obraz růže
a náhle mizí žal i bolest,
a každá slza je utišena,
a každá slza je utišena.

To, co se kdysi zjevilo
skrze tajemné působení vyšších sil
na temných cestách života,
uchová láska věrně v srdci
a ponese si to až do hrobu, až do hrobu.

3. Des Knaben Heimkehr

Zu dem Mädchen kam der Knabe
in das kleine stille Haus,
brachte zitternd eine Gabe,
einen blauen Veilchenstrauß,
einen blauen Veilchenstrauß.

„Wie die Veilchen,“ sprach er leise,
lebst verborgen Du und rein;
ich beginne nun die Reise,
bei den Blumen denke mein,
denke, denke, denke mein,
bei den Blumen denke mein!

Und sie legt mit stillem Bangen
in ihr heiligstes den Strauß,
küßt des Knaben heiße Wangen,
und der Knabe stürzt hinaus.

Kämpfen muß er, ringen, wagen,
so gebeut des Schicksals Schluss,
muß erdulden, muß entsagen
manchen winkenden Genuß,
muß erdulden, muß entsagen
manchen winkenden Genuß.

Er bewahrt in That und Streben,
was er trug im Busen treu;
das vereint mit Liebchen leben
ihm sein stilles Eden sey,
ihm sein stilles Eden sey.

Zu dem Mädchen kam der Knabe
in das kleine stille Haus,
doch er fand sie in dem Grabe,
auf dem Grab den Veilchenstrauß,
auf dem Grab den Veilchenstrauß.

3. Návrat mladíka

K dívce přišel mladík
do malého tichého domu,
a rozechvěle jí přinesl dar,
kytici modrých fialek,
kytici modrých fialek.

„Jako tyto fialky,“ pravil tiše,
„žiješ skrytě a čistě.
Já se nyní vydávám na cestu,
vzpomínej na mne, kdykoli spatříš květiny,
vzpomínej na mne,
vzpomínej na mne mezi květinami.“

A ona s tichou úzkostí
uložila kytici na nejdražší místo,
políbila mladíkovy horké tváře
a on se vydal do světa.

Musel bojovat, zápasit a odvažovat se,
tak velel úděl jeho života;
musel mnoho vytrpět a mnohého se vzdát,
mnohých lákavých radostí,
mnohého se vzdát, mnohého se vzdát,
mnohých lákavých radostí.

Ve svém konání i úsilí
si věrně uchovával v srdci to,
co mu připomínalo život jeho milé;
to bylo jeho tichým rájem,
to bylo jeho tichým rájem.

Když se po letech vrátil k dívce
do malého tichého domu,
nalezl ji již v hrobě
a na jejím hrobě ležela kytice fialek,
na jejím hrobě ležela kytice fialek.

Der Wolken-Himmel, op. 18

Trägst den Unmuthsmantel wie der
hochgewölbter Himmelsbau!
blickst so traurig auf mich nieder,
eingehüllt in düstres Grau;
zeigest mir in deiner Trauer
meiner eig’nen Seele Bild,
wie des Lebens Wehmuthsschauer
trüb und düster sie umhüllt.

Deinem Schoos entträufelt Segen,
labend Feld und Wald und Au;
auf die Fluren fließt dein Regen,
auf die Blumen sinkt dein Thau.
So auch fließt aus meinem Auge
Thränenthau mir auf die Brust,
ob ich d’raus den Tod auch sauge,
Andern sind sie süße Lust.

Doch wo jetzt nur Wolken zogen,
hinter jenem düstern Grau,
wölbt sich mild ein Friedens bogen,
wohnt ein segnend freundlich Blau;
lebt und webt in lichter Ferne
eine Sonne hehres Gold,
wohnen tausend Friedenssterne,
niederblickend süß und hold,

So auch in der Trauerhülle,
die nun meine Seele trägt,
wohnt ein Herz in Friedensstille,
das so warm für manchen schlägt.
D’rin manch holdes, süßes Wesen
und manch theures, süßes Bild;
ach! und könntet ihr d’rinn lesen,
wärt ihr auch von Lieb’ erfüllt.

Wenn das erste Veilchen blühet,
dann zerstiebt der Wolken Grau;
wenn der erste Lenztag glühet,
ist’s wohl oben wieder blau.
Doch wann Ruhe mir beschieden?
Wann’s in mir wird heiter seyn?
Wohl wird mich zur Lust und Frieden
erst der ew’ge Lenztag weih’n.

Obloha v mracích

Neseš plášť smutku
jako vysoko klenutá nebesa,
a hledíš na mne tak teskně,
zahalená do temné šedi.
Ve svém zármutku mi ukazuješ
obraz mé vlastní duše,
jak ji chmury života
zahalují do tmy a melancholie.

Z tvého klína kane požehnání,
občerstvující pole, les i lučiny;
na krajinu dopadá tvůj déšť,
na květiny usedá tvá rosa.
Také z mých očí
kanou kapky rosy na mou hruď;
ač z nich sám piji bolest a smrt,
jiným mohou být sladkým potěšením.

Avšak tam, kde se nyní ženou mraky,
za onou temnou šedí,
se tiše klene duha smíru,
a přebývá tam laskavá modř.
V zářivé dálce
žije a tká své zlato slunce
a tisíce hvězd pokoje
shlížejí dolů vlídně a něžně.

Tak i pod závojem smutku,
který nyní zahaluje mou duši,
přebývá srdce plné tichého míru,
jež stále vřele bije pro druhé.
Žije v něm nejeden půvabný cit
a nejeden drahý obraz;
ach, kdybyste do něj mohli nahlédnout,
i vy byste byli naplněni láskou.

Když rozkvete první fialka,
rozplyne se šedivost mraků;
když zazáří první jarní den,
zmodrá opět nebe nad námi.
Kdy však bude dopřán klid mně?
Kdy se rozjasní i mé nitro?
Teprve věčné jaro
mne zasvětí do radosti a pokoje.

An die Natur, op. 12

Was in Thränen wallt hienieden,
pflegt erbarmend die Natur,
allen Müden giebt sie Frieden,
traue der Verheissung nur!

Kränkelst du vom langen Harme,
ist dein Liebster hin und todt.
Fall’ ihr gläubig in die Arme,
deine Freundin heilt die Noth!

Blieb’ dir nichts zum Eigenthume,
als ein schwarzer Trauersaum,
deine Schwester ist die Blume,
und dein Bruder jeder Baum.

Kannst du nimmer es verschmerzen,
wird das Sehnen dir zu laut:
Jüngling mit dem weichen Herzen,
siehe hier ist deine Braut.

Hat die Hoffnung dich betrogen,
fandst du draussen nicht das Glück,
ist die Welt dir nicht gewogen,
geh’ zur Mutter schnell zurück.

Hat die Jugend dich verlassen,
ist dein Alter ohne Stab:
die Gefährtin mußt du fassen,
leise führt sie dich hinab,

die Gefährtin musst du fassen,
leise führt sie dich hinab,
leise führt sie dich hinab.

Matce Přírodě

Co zde na zemi tonoucí v slzách
nalézá útěchu u Matky Přírody,
všem znaveným přináší pokoj;
důvěřuj jen jejímu příslibu.

Trápí-li tě dlouhý žal,
odešel-li tvůj milý navždy ze světa,
padni jí s důvěrou do náruče;
tvá přítelkyně zahojí tvou bolest.

Nezbylo-li ti nic,
než černý lem smutku,
tvou sestrou je květina
a tvým bratrem každý strom.

Nemůžeš-li již déle snášet bolest,
je-li tvá touha příliš hlasitá,
mladíku s citlivým srdcem,
hle — zde stojí tvá nevěsta.

Zklamala-li tě naděje,
nenalezl-li jsi ve světě štěstí,
není-li ti svět nakloněn,
k Matce rychle vrať se.

Opustilo-li tě mládí
a stáří kráčí bez opory,
musíš přijmout svou průvodkyni;
tiše tě povede dolů.

Musíš přijmout svou průvodkyni;
tiše tě povede dolů,
tiše tě povede dolů.

Liebes Thal, warum so stille!, op. 15

Liebes Thal! Warum so stille!
keines Vogels Stimme schallt,
nur die Wellen leise rauschen,
dass es traurig weiter hallt.
Deine Bäume steh’n so düster,
und kein Blättchen reget sich;
freudig solltest du mich machen,
und so traurig machst du mich.

Leidest du geheime Kummer?
theil‘ vertrauend ihn mit mir,
um herzinnig dich zu lieben,
liebes Thal, bin ich ja hier.
Aber, wenn du so betrübt bist,
sage, kann ich freudig seyn?
Alle lang gehofften Freuden
schliess‘ ich still im Herzen ein.

Milé údolí, proč tak mlčíš?

Milé údolí, proč tak mlčíš?
Neozývá se hlas jediného ptáka,
jen vlnky tiše šumí,
a jejich ozvěna zní teskně dál.
Tvé stromy stojí zachmuřeně
a nepohne se ani lístek;
měl bys mne naplňovat radostí,
a přece ve mně probouzíš smutek.

Trápí tě snad skrytý žal?
Svěř mi jej s důvěrou.
Abych tě mohl milovat celým srdcem,
jsem zde přece pro tebe, milé údolí.
Jsi-li však sám tak zarmoucen,
pověz, jak bych mohl být veselý?
Všechny dlouho očekávané radosti
tiše uzavírám do svého srdce.

An den Abendstern, op. 6

Vom Vaterland so fern,
so fern, so fern,
begrüßet mich der Abendstern,
da ich sein Himmelsauge seh‘,
wird Süssigkeit des Herzens Weh:

denn ach, die Schönste aller Frau’n,
wird jetzt hinauf zum Sternlein schau’n,
denn ach, die Schönste aller Frau’n,
wird jetzt hinauf zum Sternlein schau’n.

Der gold’nen Sonne Strahlenpracht
weicht Tag für Tag der braunen Nacht.
Das Mondenlicht ist wandelbar,
der Abendstern strahl immerdar.

Du holder Stern, wie lieb‘ ich dich,
denn du siehst beide, Sie und mich!
Du holder Stern, wie lieb‘ ich dich,
denn du siehst beide, Sie und mich!

Die fremde Zung‘ versteh‘ ich nicht,
doch ach, so gut was Sternlein spricht!
Hier keiner meine Seele kennt,
noch traulich mich beim Namen nennt!

Vom Vaterland so fern,
so fern,
erkennt mich nur der Abendstern!

Večernici

Tak daleko od vlasti,
tak daleko, tak daleko,
zdraví mne večernice.
Kdykoli spatřím její nebeské oko,
promění se bolest mého srdce v sladký stesk.

Vždyť ach, ta nejkrásnější ze všech žen
právě teď zvedá zrak k téže hvězdě,
ano, ta nejkrásnější ze všech žen
právě teď hledí vzhůru k téže hvězdě.

Záře zlatého slunce
den za dnem ustupuje temné noci.
Měsíční svit se proměňuje,
však večernice září stále.

Ó milá hvězdo, jak tě mám rád,
vždyť hledíš na nás oba — na ni i na mne.
Ó milá hvězdo, jak tě mám rád,
vždyť hledíš na nás oba — na ni i na mne.

Řeči cizí země nerozumím,
a přece tak dobře rozumím řeči hvězdy.
Nikdo zde nezná mou duši,
nikdo mne důvěrně neosloví jménem.

Tak daleko od vlasti,
tak daleko —
jen večernice mne ještě poznává.

1. Das Glöcklein

Es tönte das Glöcklein so hell und klar,
da führt‘ ich mein Bräutchen zum Traualtar,
und gingen viel Leute hinein zur Kapell,
doch keinem wohl tönte das Glöcklein so hell.

Uns schwinden die Tage, es währt kein Jahr,
da tönte es wieder so hell und klar,
es tönte so festlich, es tönte so rein,
da trug man mein Kindlein zur Taufe hinein.

Es eilen die Tage, es währt nicht lang,
da hatte das Glöcklein gar dumpfen Klang,
es klang mir so düster ins Herz hinein,
man grub mir mein Kindlein im Grabe ein.

Und wieder ertönte des Glöckleins Klang,
und wie der ertönt‘ es so dumpf und bang,
und ernst vor mir wallte ein düstrer Zug,
der, Wehe! mein Weib zu Grabe trug.

Es tönt wohl das Glöcklein noch in der Kapell‘,
doch mir tönt es nimmer nicht dumpf, nicht hell;
ich bin so verlassen, ich steh‘ allein,
wann tönst du mich, Glöcklein, ins Grab hinein!?

1. Zvoneček

Zvoneček zněl tak jasně a čistě,
když jsem svou nevěstu vedl k oltáři.
Mnozí tehdy vstupovali do kaple,
avšak nikomu nezvonil tak krásně jako mně.

Dny ubíhaly a neuplynul ani rok,
když se jeho hlas znovu rozezněl,
tak slavnostně a tak čistě;
tehdy nesli mé dítě ke křtu.

Čas plynul dál a netrvalo dlouho,
když zvoneček získal temný hlas.
Jeho zvuk mi pronikal až do srdce,
když ukládali mé dítě do hrobu.

A znovu se rozezněl hlas zvonečku,
a tentokrát zněl tak chmurně a úzkostně.
Přede mnou se v tichém průvodu ubíral zástup,
jenž, ach běda, nesl mou ženu k hrobu.

Zvoneček dosud zní v kapli,
avšak mně už nezní ani jasně, ani temně.
Zůstal jsem sám, opuštěný,
a čekám: kdy zazvoníš i mně do hrobu?

2. An den Schlaf

1.
Komm du Tröster aller Müden,
süsser Schlaf, du holder Freund!
dessen Hand den stillen Frieden
und Vergessenheit vereint.

Senke dich auf leisen Schwingen
mir aufs matte Augenglied,
du wirst Linderung mir bringen,
wenn des Herzens Ruh‘ mich flieht.

2.
Süsser Schlaf! o gieb mir Träume!
Träume von genoss’nem Glück!
Trage mich in heitre Räume
Schön’rer Jugend mild zurück!

Lass mir Bilder heller Freuden
vor dem inn’rem Aug’entstehn,
und in Nebel lass die Leiden,
wie vor Sonnenstrahl vergehn!

3.
Lass mich niemals mehr erwachen,
wenn ich träumend glücklich bin!
Gerne, wenn mir Träume lachen,
geb‘ die Wirklichkeit ich hin.

Lass in gold’nen Harmonien,
ungetrübt von Schmerz und Pein,
mich zu deinem Bruder fliehen,
schlafen – sterben – glücklich seyn!

2. Ke spánku

1.
Přijď, útěcho všech znavených,
sladký spánku, laskavý příteli,
v jehož dlani se setkávají
tichý pokoj a zapomnění.

Snes se na svých tichých křídlech
na má unavená víčka;
přines mi úlevu,
když mne opouští klid srdce.

2.
Sladký spánku, daruj mi sny,
sny o prožitém štěstí!
Odnes mne zpět
do jasných krajin krásnějšího mládí.

Nech přede mnou znovu vyvstat
obrazy dávných radostí
a nech všechen žal
rozplynout se jako mlha před sluncem.

3.
Nenech mne již procitnout,
jsem-li ve snu šťasten.
Rád se vzdám skutečnosti,
když se na mne sny usmívají.

Nech mne v zlatých harmoniích,
nezastřených bolestí ani strastí,
uprchnout k tvému bratru —
spát, zemřít a být šťasten.

3. Heimath-Sehnsucht

1. O mein Heimathland!
   welch ein süsses Band
   zieht mich hin zu Dir?
   
   Dein nur denkt mein Sinn,
   wo ich immer bin,
   und der Wehmuth Schmerz füllt mein Herz.
   
   
2. Wenn der Nachtigall
   süsser Stimme Schall
   in dem Hain ertönt?
   
   Ist’s als sagt sie mir:
   o was willst du hier?
   Glücklich macht dich nur Heimathflur.
   
   
3. Auf dem Berge dort
   kenn’ ich einen Ort,
   der mein Glück umschliesst;
   
   Nur ein Hüttchen klein,
   doch ein Mädchen fein
   hat dort ihren Platz, ‘s ist mein Schatz!
   
   
4. Und der Liebe Band
   zieht zum Heimathland,
   zu dem Schatz mich hin!
   
   Und wenn ich ihn seh’,
   schweigt des Herzens Weh;
   drum nur fort von hier, hin zu ihr!

3. Touha po domově

1. Ó země má rodná,
   jak sladké pouto
   mne táhne zpět k tobě!
   
   Jen na tebe myslím,
   ať jsem kdekoli,
   a mé srdce naplňuje bolest stesku.
   
   
2. Když se v háji
   rozezní sladký
   hlas slavíka,
   
   je to, jako by mi říkal:
   „Co zde ještě hledáš?
   Šťastným tě učiní jen rodná zem.“
   
   
3. Tam nahoře na svahu
   znám jedno místo,
   v němž spočívá celé mé štěstí.
   
   Jen malá chaloupka,
   avšak žije tam dívka,
   můj nejdražší poklad.
   
   
4. A pouto lásky
   mne táhne k rodné zemi,
   táhne mne k ní, k mé milé.
   
   A když ji spatřím,
   umlknou bolesti srdce;
   proto pryč odtud — zpět k ní!

Wanderlieder

Písně poutníka

Nr. 1 – Der Nebel

Der Nebel umhüllt das ruhende Land,
er hat es umschlossen mit eif’-ger Wand.
Ich schreit’ ohne Freund in den Nebelflor,
er öffnet gelassen sein duftig Thor.

Er schlägt um den Leib den Mantel weich,
färbt roth die Wangen, die Haare bleich.
Er trübt mir den Blick, hat’s gut wohl gemeint,
es träuft von den Augen, als hätt’ ich geweint,

es träuft von den Augen, als hätt’ ich geweint,
als hätt’ ich geweint.

Nr. 1 – Mlha

Mlha zahalila krajinu v tichém spánku,
obklopila ji svou horlivou hradbou.
Kráčím bez přítele jejím závojem,
a ona přede mnou tiše otevírá svou vonnou bránu.

Kolem těla mi ovíjí měkký plášť,
barví tváře do ruda a vlasy do běla.
Zastírá mi zrak — snad v dobrém úmyslu;
z očí mi kanou kapky, jako bych plakal,

z očí mi kanou kapky, jako bych plakal.
jako bych plakal.

Nr. 2 – Die Morgenluft

Die Morgenluft webet,
der Nebel erbebet und reget sich bang;
in schweigenden Wäldern,
auf grünenden Feldern wacht auf der Gesang.

Und seltsame Bilder
formt wilder und wilder in stürmender Hast
der Nebel und regt sich,
bäumt auf und bewegt sich
von Schauder gefasst.

Ich schüttle die Tropfen
von Wangen und Haar, das Herz hör’ ich klopfen,
des Druckes baar.

Schon wölbet sich oben
das blaue Zelt, von Düften gewoben
liegt vor mir die Welt von Düften gewoben,
liegt vor mir die Welt.

Nr. 2 – Jitřní vzduch

Jitřní vzduch se probouzí,
mlha se chvěje a neklidně pohybuje;
v mlčících lesích,
na zelenajících se polích, probouzí se zpěv.

Mlha v horečném spěchu
utváří podivuhodné obrazy,
stále divočejší a divočejší;
vlní se, vzdouvá,
zachvácena tajemným rozechvěním.

Setřásám kapky
z vlasů i tváří,
slyším tlukot svého srdce, zbaveného tíže.

A již se nade mnou klene
modrá nebeská klenba;
svět, utkaný z vůní, se rozprostírá přede mnou,
svět, utkaný z vůní.

Nr. 3 – Die Lerche

Die Lerche trillert in den Lüften
die Heerde weidet auf den Triften,
von Perlen glänzet Gras und Strauch;
es dampft der Wald,
Quellmurmeln schallt,
es bläst der Hirt,
und das Echo auch.

Da schlägt die Brust von Lust beklommen,
und Thränen in die Augen kommen;
bald lauf’ ich schnell,
bald geh’ ich stet;
ich wand’re fort von Ort zu Ort,
mein Herz weiss wohl, wohin es geht.

Nr. 3 – Skřivan

Skřivan zpívá vysoko v povětří,
stádo se pase na loukách,
tráva i keře se třpytí perlami rosy.
Les se zvolna odpařuje,
zní šumění pramene,
pastýř troubí
a ozvěna odpovídá.

Srdce se sevře radostným pohnutím
a do očí vstupují slzy.
Chvíli běžím vpřed,
chvíli kráčím zvolna;
putuji od místa k místu,
a mé srdce dobře ví, kam směřuje.

Nr. 4 – Quellbach

Quellbach murmelt von dem Felshang
durch die Büsche,
Epheu turmelt ein Gewind lang
in die frische kühle Fluth.

Auf dem Moose sitzt der Wand’rer still
und ruht,
sieht in Träumen halb versunken
Silberfunken schnell verschäumen.

So zerrinnen Glück und Freude,
was da innen, ach, so selig lebt und ruht;
in dem Leide schwinden mählig die Gedanken.

Epheuranken sinken in die kühle Fluth.
In dem Leide schwinden mählig die Gedanken,
Epheuranken schwinden in die kühle Fluth.

Nr. 4 – Pramen

Pramen zurčí ze skalního svahu
skrze křoví,
břečťan se vine v dlouhých závěsech
nad svěží chladnou vodou.

Na mechu sedí poutník,
tiše odpočívá
a v polozapomnění svých snů sleduje,
jak stříbrné jiskry rychle mizí v proudu.

Tak odplývá štěstí i radost,
to, co v nitru člověka tak blaženě žije a spočívá.
V utrpení se pozvolna rozplývají myšlenky.

Břečťanové výhonky se sklánějí do chladné vody.
V utrpení se pozvolna rozplývají myšlenky,
jako břečťan, jenž mizí v chladném proudu.