pondělí 8. 6. 2026 / 19:00 / Vlastivědné muzeum v Olomouci, Sál Václava III.
Účinkují:
Dorota Grossová – mezzosoprán
Martin Smutný – klavichord
Program:
Jan Nepomuk Augustin Vitásek (1770–1839): Scéna z melodramu David
Tomáš Hanzlík (*1972): Rondino
Jan Josef Rösler(1771–1812): In questa tomba oscura
Josef Antonín Štěpán (1726–1797): Der Soldat
Josef Antonín Štěpán (1726–1797): Der Mädchenlehrer
Josef Antonín Štěpán (1726–1797): Maggio (1762)
I. Andantino
II. Comodo
III. Tempo di Giusto
Jan Josef Rösler (1771–1812):
Das Leben ist der Welle gleich
Auf das erste Veilchen
Am Aschenmittwoch
Antonín Rejcha (1770-1836): Fuga fis moll
Tomáš Hanzlík (*1972): Sonata D dur
I. Adagio miracoloso e rubato
II. Allegretto pittoresco
Vojtěch Jírovec (1763–1850): Trinklied
Jan Josef Rösler (1771–1812): An die Entfernte
 |  |  |  |
| J. J. Rösler | J. A. Vitásek | V. Jírovec | T. Hanzlík |
David aneb Osvobození Izraele (David oder Die Befreiung Israel) je hudebně-dramatické dílo českého skladatele Jana Nepomuka Augusta Vitáska (1770 Hořín –1839 Praha) z roku 1810. V odborné literatuře a historických pramenech bývá toto dílo označováno střídavě jako melodram, opera nebo velké hudební drama o čtyřech jednáních. Dílo bylo s velkým úspěchem uvedeno v pražském Stavovském divadle v roce 1810. V letech 1810 a 1811 se dočkalo celkem 12 repríz, což na tehdejší pražské poměry znamenalo divácký úspěch.
V dnešní době je hudební skladatel Jan Josef Rösler (1771 Bánská Štiavnica –1812 Praha) nejznámější tím, že jeho Klavírní koncert D dur byl více než 100 let mylně považován za dílo Ludwiga van Beethovena. Tato záměna jasně dokazuje mimořádnou řemeslnou a uměleckou úroveň jeho kompozic, které snesly srovnání s největším géniem tehdejší doby. Rösler byl ve skutečnosti velkým obdivovatelem W. A. Mozarta. Pro dnešní posluchače je raritou jeho Kantáta na Mozartovu smrt, která hudebně i dramaticky reflektuje hluboký zármutek nad odchodem tohoto velikána. Premiéra proběhla v rámci festivalu Baroko 2024. Rösler působil jako kapelník u knížete Františka Maxmiliána Lobkovice. Stál tak v centru hudebního dění v Čechách v době, kdy na stejném zámku Jezeří zaznívala v soukromé premiéře Beethovenova symfonie Eroica. Röslerovy písně na texty slavných literátů (např. J. W. Goetheho) jsou vysoce ceněné pro svou intimitu a jsou dnes vyhledávaným repertoárem sólových pěveckých recitálů.
Píseň In questa tomba oscura je zhudebnění slavného melancholického italského textu, jehož autorem je libretista Giuseppe Carpani, ačkoliv nejznámější verzi složil Ludwig van Beethoven (WoO 133) v roce 1807. An die Entfernte (Vzdálené milé) pochází z roku 1804. Goetheho text vyjadřuje hlubokou melancholii, bolest ze ztráty a touhu po milované osobě, která je daleko. Röslerovo zpracování z roku 1804 je považováno za jedno z vůbec nejstarších dochovaných hudebních ztvárnění této populární Goetheho básně (předběhl tak slavné verze od Franze Schuberta či Felixe Mendelssohna).
Josef Antonín Štěpán, v německojazyčném prostředí známý jako Joseph Anton Steffan(1726 Kopidlno – 1797 Vídeň) patřil k nejvýznamnějším hudebníkům své doby. Der Soldat (text Christiana Felixe Weisseho) a Der Mädchenlehrer jsou rané německé písně s doprovodem klávesového nástroje. Tyto skladby představují klíčový příspěvek k formování žánru německé písně (tzv. Lied) druhé poloviny 18. století. Štěpán patřil k prvním autorům, kteří začali psát písně s prokomponovaným, samostatným klavírním doprovodem namísto pouhého generálního basu. Tím přímo vydláždil cestu pro pozdější mistry jako Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart. Maggio (Květen) pochází z kroměřížského zámeckého archivu.
Fuga fis moll pro klavír od Antonína Rejchy (1770 Praha – 1836 Paříž) je jedním z mnoha praktických příkladů v jeho teoretickém díle Pojednání o kontrapunktu (původně vydaném v Paříži v letech 1824–1826 jako Traité de haute composition musicale). Tato skladba demonstruje Rejchovy pokrokové teorie aktualizující barokní kompoziční praxi.
Trinklied Vojtěcha Matyáše Jírovce (1763 České Budějovice – 1850 Vídeň) (v zahraničí známého jako Adalbert Gyrowetz) odkazuje na oslavu vína. Jírovec téměř 30 let působil jako dvorní kapelník vídeňské Dvorní opery. V rámci festivalu Baroko 2023 zazněla obnovená premiéra jeho zpěvohry Lékař oční.
Rondino a Sonáta D dur skladatele Tomáše Hanzlíka (*1972 Pardubice) vyšly jako součást autorského alba Fortepiano (2023). Nahrávku interpretoval Martin Smutný na moderní klavír. Skladby v sobě spojují Hanzlíkův typický minimalismus s vlivy barokní a klasicistní hudby, což se odráží i v neobvyklých italských názvech vět. Strukturní odkazování do minulosti přímo vybízí k použití historického klávesového nástroje.
Klavichord
Klavichord patří k nejstarším klávesovým nástrojům evropské hudby. Objevil se již
ve středověku a svého vrcholu dosáhl v období renesance a baroka. Tón vzniká dotykem kovové tangenty se strunou, což hráči umožňuje mimořádně jemnou kontrolu dynamiky.
Ve srovnání s cembalem nebo klavírem je klavichord velmi tichý a intimní nástroj určený především pro domácí hudbu a citlivou interpretací. Právě pro jeho výrazovou jemnost byl ceněný řadou skladatelů v čele s J. S. Bachem.
Klavichord dokáže vytvořit i lehké chvění tónu připomínající vibrato lidského hlasu. Díky své bezprostřednosti a citlivosti bývá označován za nejintimnější z historických klávesových nástrojů.
Rozlišujeme dva typy klavichordu:
1. vázaný – historicky starší, jedna dvojice strun je společná pro více tónů–kláves a výšku tónů určuje místo–vzdálenost od kobylky, kde tangenty udeří do struny;
2. volný – každá dvojice strun má jen jednu konkrétní klávesu.
Vázaným klavichordem je i ten, který dnes uslyšíte. U tohoto nástroje nebyl původně znám výrobce, ale během restaurátorských práci, provedených v roce 2024–2025 panem Janem Bečičkou, byl autorsky připsán kutnohorskému staviteli a varhanáři Thomasu Wokurkovi a doba jeho vzniku je 2. polovina 18. století. Nástroj je zapůjčený z depozitáře Vlastivědného muzea Olomouc.
Překlady textů melodramu a písní
J. A. Vitásek: Scéna z melodramu David
Jak příjemně odpočívá milující srdce tlukoucí v ryzí hrudi na tomto tvrdém kameni – něžněji než na nadýchaném polštáři, v němž srdce nebije.
Toto doupě bylo Micholiným skrytým útočištěm, když ji bezmezná ješitnost královského otce vyhnala kvůli marnivým pomluvám u dvora do těchto tichých chodeb – toužebně ji hledám po dlouhém dni namáhavé práce, ji, jejíž bezpečný prostor uchovával v sobě mé všechno!
Už mě netěší krásný výhled z vysokých hor, ani bujaré veselí pastýřů, ani smělé hry stád!
Netěší mě odvážný lov divokých zvířat – jinak moje největší záliba k ochraně utrápeného stáda!
Neustále mě to táhne sem, na toto posvátné místo, kde mé milované tekly tiché slzy!
A přece – přece už neslyší ty milostné tóny této harfy. Možná v Saulových honosných palácích, radujíc se z otcovy znovu získané přízně, zapomíná na chudého pastýře, jehož jediným bohatstvím je jeho láska k Michol.
J. J. Rösler: In questa tomba oscura / V tomto temném hrobě
V tomto temném hrobě nech mě odpočívat. Když jsem žil, nevděčnice, tehdy mělas na mě myslet! Nech aspoň nahé stíny užít klidu a nepromáčej zbytečně můj popel jedovatými slzami.
J. A. Štěpán: Der Soldat / Voják
Když hrdě přichází nastrojený válečník s kloboukem hluboko do čela, s obnaženým mečem v čele svých vojsk, pak si přeji být i já vojákem. Má-li se ale oddíl vydat do Čech, kde stojí vousatí parduři a hrozivě máchají mačetami, pak si nepřeji být vojákem.
Když vtrhnou do plných sklepů a bratrsky spolu hodují v Maďarsku nebo u Rýna, tak si přeji být vojákem. Ale když se chovají neomaleně, lezou na střechy, valy a zdi, kde jejich masivní zbraně chrlí oheň, tak si nepřeji být vojákem.
Když se dívky třesou strachem z Chorvatů a uchylují se pod jejich ochranu, kterou jim rádi poskytují, tak si přeji být vojákem. Ale chtějí-li loupit a mlátit se šavlemi a nestihnou si ani užít uloupené kořisti, pak nechci být vojákem.
J. A. Štěpán: Der Mädchenlehrer / Dívčí učitel
K necitlivému srdci mé krásky mé vzdechy a slzy ještě nedošly. Chci jednoho dne obrátit list a dovršit příběh milenců a od nynějška být tvým učitelem!
Že se líbíš všem mužům a že tě vyhledávají, to tvůj krásný obličej ví už dávno. Ale že si máš užívat toho privilegia, když se ti všichni musejí vzdát, to, moje milá, nevíš.
Usilovat jen o dobytí, nevážit si dobytého, stále prahnout po nových nápadnících – to znamená snižovat se, necenit si času a štěstí, které tím ztrácíš.
Pokud se chceš k mému učení otočit zády, mysli při své volbě na mě. Mám snad svými důvody vzbudit tvůj zájem jen pro jiné? Moje drahá, zamysli se!
J. J. Rösler: Das Leben ist der Welle gleich / Život je jako vlna
Život je jako vlna, která pramení v údolí, ještě čistá a jemná se se sladkým šuměním valí z tůňky.
Radostně poskakuje po čistém písku a tiše šplouchá, všude líbá zelený břeh a nechce ani nemůže jinam utéci.
Pak rychle spěchá k vodopádu vášní, zvedá se a laská všude tam, kde kvetou čerstvé fialky.
Poté se tiše plíží rákosím, které často jen pozdraví a už se hbitě potápí trním do močálu za svou vlnou.
Brzy přijde malá vlnka a spojí se s velkou vlnou a něžně, napůl plačtivě šeptá: „Jak já Tě miluji!“
Pak se k těmto vlnám připojí malé vlnky a vesele a překrásně poskakují klikatým korytem potůčku.
Unavené dlouhým bojem směřují malátně ke břehu a než se nadějí, dorazí k velkému oceánu.
J. J. Rösler: Auf das erste Veilchen / Na první fialku
Buď pozdraveno, dítě jara, milovaný první výhonku! Najdu tě? Děkuji ti, že jsi unikl spánku
a rozkvetl jsi pro mě.
V temném údolí u malého pramínku kvetl jsi ve smutném hávu, kropily tě malé stříbrné vlnky
a ranní rosa, dokud jsem tě nenašel já, obrázku mého života.
Skrytá a neviděná voníš jen pár chladných jarních rán a pak spěcháš rozkladu vstříc. Poté zase usneš, milovaná fialko, a tam, kde spíš, už nepozorovaně klíčí mladičké fialky a budou spěchat ze světa pryč jako ty.
Kdy i já tiše upadnu do sladkého spánku květinové smrti? Kdy na mém hrobě po truchlení
a zármutku rozkvete fialka? Už vidím ten vzdálený pahorek a radostně zdravím svůj čekající hrob. Zastiň mě svým křídlem, ó božská smrti, vezmi si mě!
J. J. Rösler: Am Aschermittwoch / Na Popeleční středu
Daleko od radovánek, zpěvu a tanců, ti v tichu modlitby připomínají pohřební věnce
a popelec na čele, že co se zrodí na zemi, musí se proměnit v prach a popel.
Kde se tyčí trofeje, vítězové jásají, národy se třesou strachy, tam je z dálky slyšet tlumený vítězný hlahol: kdo nosí vavříny na zemi, musí se proměnit v prach a popel.
Hle, chrámovými síněmi bloudí muži, kmeti i mladíci a matka, která k sobě tiskne své nemluvně. Co na zemi kvete a dozrává, musí se proměnit v prach a popel.
Odloučená od světa, bez přátel a bez smíření nahlíží věrnost dolů do hrobu plného hniloby. Kdo tak šíleně miluje na zemi, musí se také proměnit v prach a popel?
Ti, kdo vzhlížejí k nebi, zbožně věří a prchají z této země stínů, klečí před neviditelným, ó, ti vstanou z mrtvých! Víra nemůže nikdy zahynout.
Na ztichlých oltářích zvadlé věnce se rozzáří. Znamení popela představuje význam života a pomíjivost hmotného světa: země se promění v zem a duch bude veleben.
V. Jírovec: Trinklied / Pijácká píseň
Pojďme se radovat a hodovat, Hymen nás doma k jařmu nepřipoutal. Jsme všichni tak šťastní, že jsme unikli Amorovým šípům.
Kdo chce být na zemi veselý jako bohové, ať pije jen víno. To vrhá starosti dneška i zítřka do řeky Léthé.
Může voda životu dát ten oheň, který víno roznítí? Pryč s vodou! Tu pije jen bledý, skleslý básník.
V kruhu přátel nás pojí láska u láhve plné vína. Tam mi nezáleží na tom, kdo je teď králem Peru.
Jak mě škádlí ten lstivý rarach ve víně! Na mou duši! Políbit dívku teď neodmítnu!
J. J. Rösler: An die Entfernte / Vzdálenému
Tak jsem Tě opravdu ztratila? Opravdu jsi mi, ó krásný, utekl? Stále mi zní v uších každé Tvé slovo, každé hlesnutí.
Stejně jako ranní pohled tuláka marně proniká vzduchem, když ukrytý v modré dálce vysoko nad ním skřivan zpívá: tak úzkostně těká sem a tam přes pole, keře a les můj pohled.
Všechny mé písně Tě volají. Ach, vrať se ke mně, milovaný!
Překlady písní Dorota Grossová